Máme zrušit tzv. stížnost pro porušení zákona ?

Ve víru aktuálních událostí posledních dnů, kdy široká veřejnost napjatě sleduje jmenování či lépe řečeno nejmenování nové vlády, zapadla do pozadí v médiích zveřejněná zpráva o stížnosti pro porušení zákona (SPZ) ve prospěch i v neprospěch Pavla Tykače podaná ministryní spravedlnosti v demisi Marií Benešovou. Vzhledem k tomu, že v minulosti byl tento právní nástroj některými ministry spravedlnosti zneužíván, chtěl bych se v dnešním příspěvku zamyslet nad oprávněností či neoprávněností jeho existence.

Než se začneme zabývat aktuální problematikou udělování SPZ, vraťme se trochu do minulosti. Náš právní řád převzal tento právní instrument z rakouského trestního řádu ze sedmdesátých let 19. století, přesto tento v podstatě monarchistický institut přežívá v našem právním řádu do dnešních dnů a i v kontextu jiných evropských států je již trochu raritou. Ve své podstatě se jedná o obdobu udělení milosti, tentokráte ne prezidentem, nýbrž ministrem spravedlnosti ve prospěch pravomocně odsouzených. Dle současné právní úpravy může ministr spravedlnosti požádat Nejvyšší soud o posouzení pravomocného rozhodnutí soudu nebo státního zástupce z důvodu jeho rozporu se zákonem. Ministr musí ve stížnosti uvést, zda podává stížnost ve prospěch či v neprospěch odsouzeného. Stížnost ministra nemůže situaci odsouzeného zhoršit, jen ji zlepšit. V případě, že se ministr spravedlnosti obrátí na Nejvyšší soud se stížností v neprospěch odsouzeného, jde spíše jen o formální záležitost, která nemá žádný bezprostřední právní dopad pro odsouzeného. Oprávněnost SPZ je odůvodňována tím, že když soudy ve svém rozhodování selžou, může v takových případech učinit korekci moc výkonná prostřednictvím ministra spravedlnosti. Podíváme-li se do nedávné minulosti, tak uvidíme, že tento institut často používali, lépe řečeno zneužívali především ministři, jejichž politická reputace je v očích veřejnosti přinejmenším sporná. Ačkoliv se Pavel Němec nejvíc mediálně zviditelnil kauzou katarského prince Sáního, který byl v Praze v roce 2005 nepravomocně odsouzen ke dvěma a půl rokům odnětí svobody za zneužití šestnácti dívek, přesto jej Pavel Němec předal katarským úřadům proti vůli tehdejší nejvyšší státní zastupitelky a dnešní ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Řada četných a současně sporných SPZ začala právě v době Pavla Němce. Během dvou let jeho působení na Ministerstvu spravedlnosti podal Pavel Němec, a to bez předchozích konzultací se státními zástupci, 330 stížností pro porušení zákona. Přesto Nejvyšší soud vyhověl cca 70% jeho žádostí. Ze sporných případů lze připomenout kauzu Jiřího Kajínka, nebo případ albánských drogových mafiánů. Na neblahou praxi Pavla Němce „úspěšně“ navázala i Daniela Kovářová, která během svého patnáctiměsíčního působení na ministerstvu spravedlnosti podala přes jedno sto stížností. Po vzoru Pavla Němce tak opět činila bez konzultací s příslušnými orgány. Daniela Kovářová se angažovala např. ve prospěch známých osob, jako je Tomáš Pitr nebo Jiří Čunek, ovšem největší pozornost veřejnosti a médií na sebe upoutala kauza Tesárka a Blažka. Tito lupiči uloupili z auta bezpečnostní agentury 74 milionů korun, za což je soud v roce 2009 odsoudil na deset let vězení. Bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v červnu 2010 podala stížnost pro porušení zákona, v důsledku čehož byl výkon trestu vězněným lupičům přerušen. Následně tito uprchli do Thajska, kde je rakouští kriminalisté v květnu 2011 objevili a thajská policie je zatkla. Nástupce Daniely Kovářové ve funkci ministra spravedlnosti Jiří Pospíšil její rozhodnutí zrušil, což umožnilo vydat mezinárodní zatykač na oba lupiče. Následně protikorupční policie prošetřovala na ministerstvu spravedlnosti podezření z machinací se stížností bývalé ministryně Daniely Kovářové v uvedené kauze. Kauza Tesárek a Blažek nakonec vyústila obžalobou a soudním řízením jen proti dvěma tehdejším ministerským úředníkům V. Chrástenskému a V. Matulovi. Taktéž poslední ministr spravedlnosti Nečasovy vlády Pavel Blažek podal podezřelou stížnost pro porušení zákona ve prospěch svého stranického kolegy a bývalého ministra průmyslu Martina Kocourka v kauze „odkloněných peněz“. Dosud poslední ministryní spravedlnosti je Marie Benešová, která, jak jsem úvodem uvedl, podala dvě stížnosti pro porušení zákona v kauze CS Fondů týkající se zmizelých 1,2 miliardy korun. V první stížnosti z konce roku 2013 žádá Marie Benešová Nejvyšší soud o zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které umožnilo opětovné stíhání Pavla Tykače za podvod. Paní Benešová argumentovala tím, že Vrchní soud při svém rozhodování nezohlednil všechny předložené důkazy obhajoby. Tato iniciativa paní Marie Benešové je zarážející z toho důvodu, že v dané věci i Ústavní soud konstatoval, že průběh procesu před Vrchním soudem byl v pořádku. V rámci objektivity musím zmínit i druhou stížnost Marie Benešové ze začátku tohoto roku, v níž žádá zrušení usnesení Vrchního soudu, které zakázalo zajištění Tykačova majetku. Kruh podezřele podaných stížností pro porušení zákona se nám uzavírá a před námi stojí otázka, jak se k tomuto institutu, vzhledem k jeho častému používání a zneužívání postavit a jak tuto problematiku do budoucna řešit. Jak jsem již v úvodu uvedl, jde o institut trestního práva, kterým může ministr spravedlnosti dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci. Právní odborníci, především z řad státních zástupců a soudců, již delší dobu tvrdí, že by se excesy justice daly řešit i jinou cestou, například dovoláním. V rámci přípravy nového trestního řádu na ministerstvu spravedlnosti se chystá i úprava institutu stížnosti pro porušení zákona. Lze ovšem předpokládat, že přijetí nového trestního řádu může trvat i několik let, a proto bývalý ministr Jiří Pospíšil navrhl novelu trestního řádu, která mimo jiné ruší právo ministra propustit odsouzeného z vězení v době, kdy ministr podává stížnost pro porušení zákona. Problém spočívá také v tom, že statistická „životnost“ českých ministrů spravedlnosti činí rok a půl a tak se nabízí otázka, zda chvályhodný záměr Jiřího Pospíšila bude úspěšně završen. Napříč politickými stranami panuje nevídaná názorová jednota, že se má v nějaké přijatelné formě tento mimořádný opravný prostředek zachovat i do budoucna. Na druhé straně, někteří právníci, a k těmto se řadí i autor tohoto příspěvku, zpochybňují současnou konstrukci SPZ jako takovou, a to především z toho důvodu, že zásah exekutivy do justiční sféry tímto způsobem porušuje nezávislost justice, čímž dochází k narušení základního principu demokratického státního zřízení, totiž dělby moci ve státě. Právě v naší zemi s nízkou politickou a právní kulturou je nasnadě, že i v budoucnu může být tento institut politiky dále zneužíván. Vzhledem k tomu, že Miloš Zeman předal agendu prezidentských milostí na ministerstvo spravedlnosti, byla by koncentrace udělování jak prezidentské, tak i v podstatě ministerské milosti v rukou jediného ministerstva a jednoho ministra pro naši zemi příliš vysoká a zákonitě by přinesla přinejmenším další pokušení zneužít tento v podstatě archaický institut.