Má Ukrajina právo na zbraně?

Hlavním tématem jak v médiích, tak i v politických kuloárech dnešních dnů je otázka, jak vyřešit a ukončit válku na východě Ukrajiny. Jedna z vůdčích osobností při řešení konfliktu mezi Ukrajinou na jedné straně a takzvanými povstalci na straně druhé je německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Francois Hollande. Přesto, že oba zmínění politici tvrdí, že jediná cesta urovnání konfliktu je diplomacie, lze si položit otázku, zda je tato strategie správná.

O tom, že Rusko vede hybridní válku proti sousednímu státu, ví u nás mimo Miloše Zemana, Václava Klause, komunistů a některých levicových sociálních demokratů, snad již všichni. Také na mnichovské bezpečnostní konferenci (Munich Serurity), která se uskutečnila tento víkend, až na ruské politiky tuto skutečnost nikdo nezpochybňoval. Budeme-li trochu ironičtí, je tomu tak možná i proto, že kromě Karla Schwarzenberga se této prestižní a tradiční konference nezúčastnil žádný ministr současné české vlády. Ale než se dostaneme k hlavnímu tématu dnešní úvahy, zůstaňme ještě chvíli v České republice. V první fázi ruské agrese vůči Ukrajině, a to při anexi Krymu Ruskem, vystupoval ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek ještě razantně vůči Rusku, čímž si získal respekt i mimo politiky vládní koalice. V současných vystoupeních je však již znatelně zdrženlivější. O ostatních vládních politicích se žel nedá říci ani toto. Skutečnost, že si ministr zahraničních věcí pan Zaorálek a ministr národní obrany pan Stropnický nenašli čas na konferenci v Mnichově, mluví za vše. Je to jen projev typické české provinčnosti, která je nám tak vlastní. V době, kdy by se dala očekávat naše loajalita v rámci evropského a transatlantického společenství, připravuje ministr průmyslu a obchodu pan Mládek novou strategii na podporu obchodu s Ruskem. Tímto krokem jsou nemile překvapeni jak evropští spojenci, tak především Spojené státy americké. Minulý týden česká vláda schválila novou bezpečnostní strategii ČR. Ta správně upozorňuje na současná potenciální nebezpečí, ale tato konkrétně nejsou jmenována. Naši političtí představitelé nemají odvahu, na rozdíl od jejich kolegů v Polsku nebo v baltských zemích, jmenovitě označit Rusko za agresora a hlavního nositele současného napětí na evropském kontinentě. Ale vraťme se na mezinárodní politickou scénu a k našemu tématu ohledně řešení situace na Ukrajině. Německé kancléřce Merkelové a francouzskému prezidentovi Hollandovi nelze upřít snahu a energii, kterou vynakládají na ukončení bojů a vyhlášení příměří na východě Ukrajiny. Otázka byla již úvodem položena, zda je jejich strategie správná a přesvědčivá. Představitelé EU jsou navenek zatím zajedno, vedle již uvalených sankcí vůči Rusku, že Západ nebude dodávat zbraně Kyjevské vládě. Ano, dodávat někomu zbraně může být někdy dvojsečné a někdy i nebezpečné, ale upírat někomu právo bránit se proti mnohem silnějšímu agresorovi je zbabělé. Zatím je Evropa jednotná ve zbabělosti, a to nejen na úrovni politiků, ale také jeho obyvatelstva. Angela Merkelová měla v minulosti velký cit pro veřejné mínění, což jí v Německu pomohlo k její velké popularitě. Dnešní německá společnost je jednoznačně proti dodávkám zbraní ukrajinské vládě, a toho si je kancléřka Merkelová vědomá. Navíc podle posledního veřejného průzkumu z minulého týdne, který byl zveřejněn ve veřejnoprávní televizi ZDF, 48% němců si myslí, že se rusové oprávněně cítí ohroženi okolním světem. Přitom nelze tvrdit, že německá média informují o situaci na Ukrajině a v Rusku neobjektivně a jednostranně. Odmyslíme-li však morální aspekt dodávání zbraní Ukrajině, je ve hře ještě jeden závažnější důvod pro vyjádření nesouhlasu s dosavadní taktikou evropských politiků vůči Rusku. Víme, že přes všechno diplomatické úsilí se doposud nepodařilo válku na Ukrajině zastavit. Naopak, denně umírají nejen vojáci, ale i civilisté. Dle zveřejněných údajů OSN je jich již přes 5 000, a to již nemluvíme o statisících uprchlících. Sama kancléřka Merkelová o víkendu přiznala, a to samé učinil i německý ministr zahraničí Steinmeier, že EU nemá žádný alternativní plán k diplomacii. Právě tuto skutečnost kritizoval tento víkend vlivný americký senátor a bývalý kandidát na prezidentský úřad McCain v Mnichově, čímž pobouřil němce. V podstatě má však pravdu. Zde je totiž zásadní rozdíl v přístupu Evropy a USA k celé kritické situaci na Ukrajině. Američtí politici správně tvrdí, a k tomu názoru se začíná přiklánět i notoricky váhavý americký prezident Obama, že v případě selhání diplomacie, musí nastoupit aktivní podpora Kyjeva, a to i formou dodávky zbraní. Je pozitivní, že Barack Obama začíná být v ukrajinské krizi aktivnější. Je škoda, že se tak nestalo již před rokem po obsazení Krymu Ruskem, neboť USA spolu s Velkou Británií a Ruskem garantovali v tzv. Budapešťském memorandu z roku 1994 nezávislost a územní celistvost Ukrajiny, a to poté, co Ukrajina předala jaderné zbraně Rusku. Vzhledem k této skutečnosti je také zvláštní, že s Ruskem o územní celistvosti a suverenitě Ukrajiny jedná Německo a Francie a nikoliv USA a Velká Británie. Politici nesou zodpovědnost za své konkrétní kroky a musí být připraveni činit i taková rozhodnutí, která nejsou příjemná a populární. Zatím je v Německu a v západní Evropě německá kancléřka téměř oslavována za její angažovanost pro mír. Jistě, to si přejí snad všichni, jak na Východě, tak i na Západě, abychom žili v mírové Evropě. Avšak i historická reminiscence, právě pro nás Čechy tak bolestivá, nám připomíná, jak byl na podzim 1938 v Londýně po příletu z Mnichova vítán Neville Chamberlain jako mírotvorce. Zatím svědčí vše pro to, že evropští politici až na výjimky, chtějí věřit tomu, co si přejí a ne tomu, v čem dnes žijeme. Vladimír Putin již nesčetněkrát řekl, že se nesmíří se současným politickým uspořádáním v Evropě. Tento víkend pronesl podobná slova i ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov v Mnichově, kde řekl, že se musí přeměnit uspořádání světového řádu. Také dnes, bezprostředně před jednáním vrcholných politiků Ruska, Německa, Francie a Ukrajiny v Minsku Sergej Lavrov prohlásil, že je nereálné, aby se území obsazené povstalci opět dostalo pod kontrolu ukrajinské vlády. Proto je naivní od německé kancléřky a francouzského prezidenta, jakož i od dalších evropských politiků, domnívat se, že se daný problém na Ukrajině musí řešit s Ruskem a ne proti Rusku. Ano, s Ruskem se musí a bude muset i v budoucnu jednat, ale úspěch bude mít jen ten, kdo tak učiní z pozice konsekventního jednání a z pozice síly. Není tomu až tak dávno, kdy se to podařilo americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi vůči Sovětskému svazu.