Den lidských práv se slaví od roku 1950 na celém světě každoročně dne 10. prosince, jako připomínka přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948. Bezpochyby tomu bude také příští středu. Na celém světě si budou především nevládní a neziskové organizace zabývající se lidskými právy různými akcemi připomínat, že milióny lidí na naší planetě jsou pronásledováni pro svou barvu pleti nebo náboženské či politické přesvědčení. Právě „ v předvečer“ tohoto významného dne, kdy se mimochodem uděluje i Nobelova cena míru, se české humanitní organizace dočkaly od Sobotkovy vlády velkého zklamání.
Tento pátek se v Bruselu setkali ministři vnitra Evropské unie, aby zkoordinovali postup pro přijetí syrských uprchlíků. Tomuto setkání předcházela pondělní debata české vlády, která se bez větších dohadů shodla na stanovisku, že Česká republika nepřijme uprchlíky ze Sýrie do ČR a také nepřijme jakékoliv rozhodnutí EU ohledně kvót pro jednotlivé členské státy Unie (k čemuž v pátek v Bruselu ani nedošlo). Ministr vnitra dokonce před jednáním vlády spekuloval o vyhlášení referenda k dané otázce. Zamítavý přístup české vlády k přijetí syrských uprchlíků sužovaných od března 2011 občanskou válkou je českou vládou odůvodňován především bezpečnostním rizikem a chybějící infrastrukturou pro uprchlíky na našem území. Politici argumentují především skutečností, že se jedná o lidi islámské víry a že tím jsou potenciálním nebezpečím pro naši republiku. V této otázce najde naše vláda bezesporu podporu většiny obyvatelstva a tím by se dalo říci, že je celá záležitost jako politikum uzavřena. Ale zase až tak jednoduché to není. Problém začíná již tím, že ČR přislíbila Úřadu vysokého komisaře OSN společně s dalšími dvanácti zeměmi EU přijetí uprchlíků ze Sýrie. Právě Sobotkův kabinet přišel na začátku svého vládního mandátu s tvrzením, že naše věrohodnost a loajalita vůči našim spojencům, která byla poškozena především Klausovou a Nečasovou politikou hlavně vůči EU, bude jednou z priorit jeho vlády. Po roce vlády sociálních demokratů, lidovců a hnutí ANO přichází mezinárodní zatěžkávací zkouška pro náš stát a hned hledáme argumenty, jak se zprostit závazku, a to nejen vůči zmíněné organizaci, ale i mezinárodnímu právu. Od roku 1992 je totiž pro ČR závazná Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 tzv. Ženevská úmluva o poskytnutí politického azylu pro pronásledované lidi a také Dublinská úmluva z roku 1990, která platí pouze pro členy EU. Také argument ministra vnitra Chovance o omezené ubytovací kapacitě pro utečence se poslouchá zvláštně, když si uvědomíme, že například jen Turecko přijalo 1,6 milionu a Libanon 1,2 milionu syrských uprchlíků. Začátkem tohoto měsíce došly finanční zdroje humanitní agentuře OSN, která doslova živila miliony uprchlíků především v utečeneckých táborech v Turecku a v Libanonu. To, co se odehrává v této době na Blízkém východě, je velká humanitní katastrofa, při které opustilo své domovy na osm milionů lidí, přičemž z toho tři miliony lidí opustily svou rodnou zem. Proto snad není nutné argumentovat faktem, že 10% syrského obyvatelstva jsou také křesťané a že Sýrie částečně patří též do našeho kulturního okruhu, neboť i tato země je zemí biblickou. Abychom však byli objektivní, je třeba vidět také určitou, i když rezervovanou, snahu naší vlády při financování lékařské pomoci zraněným syřanům a především angažovanost českých lékařů v rámci organizace Lékaři bez hranic. Jistě i tato fakta nelze přehlížet, ale otázka zní, zda to stačí. Nejsme, jako společnost moc sobecká a zahleděná do sebe? Nejsme moc sebejistí a nemůže se stát, že i my jednou budeme potřebovat pomoc druhých?
