Po jedné generaci od listopadového sametu z pražského Václaváku česká společnost stále není schopna vnímat podstatu vlastnictví, tedy to, že když někomu něco patří, má právo s tím naložit podle svého uvážení. Pokud je to v souladu se zákonnými normami a nehledě na to, jestli se to tzv. veřejnosti líbí nebo ne.
Asi patříme k těm národům, které po majitelích všeho možného chtějí, aby jejich majetek tak trochu patřil všem.Tak třeba případ Petra Kellnera.Koupil hotel Praha a chystá se ho zbourat. Vzbudil tím rozruch, dokonce jsou tu protesty. Část architektů by chtěla nemovitost prohlásit za památku, pár desítek občanů demonstrovalo a jeden z autorů stavby hovoří o „mazání historie“.
Analogicky se nabízí srovnání s budovou na Václavském náměstí, která je na řadě listopadových fotek focených tehdy z balkónu budovy Melantrichu. Toho Melantrichu, který již jím dávno není a ještě déle už v něm není stařičká tiskárna vonící tiskařskou barvou a olovem. A té rohové budovy, kterou bývalá ministryně kultury povolila zbourat, přestože je součástí památkové zóny. Cítíte ten rozdíl?
Pokud kdokoliv považoval hotel Praha za tak podstatný díl pražské architektonické historie, že musí být zachován pro příští generace, měl navrhnout její zanesení mezi památky dávno. Podle mého bychom pak ale mohli podobně chránit leccos dalšího. Dotaženo ad absurdum, třeba také pražské Jižní Město. Zakonzervovat ho jako neopakovatelnou a celistvou ukázku architektury sedmdesátých let, která zůstane zachována pro další generace.
Ale nechci se přít o to, zda hotel Praha je nebo není kvalitní architektura, která má anebo nemá být zachována. V tom problém netkví. Jde o to, že pan Kellner má právo zbourat dům, který mu patří a udělat místo něj třeba park. Stejně tak by na původním místě mohl postavit cokoliv, co by mu dovoloval územní plán.
Jenže i když někteří hrají na city a vytahují odpovědnost k příštím generacím, nic takového v právní rovině neexistuje. Dům není chráněn, jeho zbourání nikomu nevezme žádná práva či svobody, nevznikne tím ekologický problém. Je to prostě věc pana Kellnera. Možná to bude znít překvapivě, ale i on jako miliardář má svá práva.
Po dlouhých a dlouhých letech mohou obyvatelé této země kácet na svých zahradách v zabydlených oblastech stromy bez toho, že by museli složitě žádat o různá povolení. Když se mi na mé zahradě nebude líbit jabloň, nemusím už úřadům vysvětlovat, proč místo ní vysadit višeň. Nebo vyměnit smrk za modřín. Konečně se stáváme o něco více skutečnými pány svých pozemků.
To ale řadě lidí, respektive tzv. veřejnosti, vadí. Když někdo chce mít kolem svého domu jen trávník nebo třeba rumiště, je to přece jen jeho věc, jeho rozhodnutí a třeba i jeho hloupost. Je to zvláštní. Chceme na straně jedné, aby naši sousedi (včetně miliardářů) byli odpovědní jedinci, a na straně druhé žijeme přes dvě dekády s řadou reliktů bolševické éry, které všem berou svobodu rozhodování a s ní související odpovědnost.
Ve stále platném občanském zákoníku je například zvíře pouhou věcí, nemůžeme podle vlastní vůle odkazovat majetek, není možné podmiňovat dědictví a tak dále. Komunisté zkrátka odpovědnost z mezilidských vztahů vymazali.
Potíž je ale v tom, že „veřejností“ vyžadovaná odpovědnost povětšinou znamená, že Petr Kellner a jemu podobní majitelé čehokoliv by se měli chovat tak, jak by to chtěla ona „veřejnost“. To je čiré morální a citové vydírání. Právě proto demonstranti proti bourání hotelu Praha nepůjdou protestovat před parlament, až se bude odkládat účinnost nového Občanského zákoníku, který ze zvířete konečně právně a správně udělá živou bytost a z toho, kdo odkazuje svůj majetek, učiní svébytného jedince s plným právem rozhodnout se podle svého.
Na odpovědnost, jakou tento zákon lidem poskytne, takzvaná veřejnost, soudě podle reakcí na plány páně Kellnera s budovou hotelu Praha dvě dekády od sametové revoluce není připravena. Zřejmě příliš smrdí svobodou a odpovědností za svá vlastní rozhodnutí.
