Zlevňovat peníze nestačí

Peníze pořád mají svoji cenu. Snižovat sazby centrálních bank na 0,75 procenta u eura nebo na půl procenta u koruny, to je marnost a krok zoufalců. Evropská centrální banka snížila svoji klíčovou sazbu na 0,75 procenta, ČNB jenom pár dnů před tím dospěla u koruny dokonce na 0,5 procenta. Obě instituce se tak snaží podpořit ekonomiku. Je několik jednoduchých důvodů, proč to nebude fungovat.

Za prvé – peníze mají pořád svoji cenu, což se ukazuje v tom, že sazby komerčních bank již dost dlouho nesledují rozhodnutí centrálních bank jako poslušné ovečky, ale dělají si, co chtějí. Komerční subjekty si mezi sebou půjčují za naprosto jiných podmínek.

Důvod je nasnadě – peníze jsou zboží a každé zboží má svou cenu danou trhem. Trh neurčuje regulátor, ale jeho účastníci. Pokud si ti, kdo peníze v hotovosti mají, cení těchto peněz na více než 0,75 nebo 0,5 procenta z půjčky za rok, pak se budou vztahy mezi nimi vyvíjet na základě poptávky a nabídky. Centrální banky to mohou trošku ovlivnit, ale opravdu jenom trošku. A pokud bude v Evropské unii nebo v České republice dostatek projektů, které dokážou vydělat více, než tyto celkem marginální výnosy, pak se bude půjčovat za jiných podmínek.

Za druhé – podstatnou částí ceny peněz je riziko. Čím rizikovější je situace (projekt nebo třeba obecná ekonomická situace), tím vyšší je cena peněz. Když jdou centrální banky s cenou dolů, je to sice zajímavé, ale nic to nemluví o riziku. Rizika vytvářejí jiné vztahy, vznikají z politických a nečitelných rozhodnutí, vznikají z nejisté ekonomické budoucnosti, vznikají ze sociálního napětí a tak dále. Sazby centrálních bank rizika nesnižují.

Za třetí – je zde otázka důvěry. Sazby centrální banky by mohly alespoň ovlivnit cenu peněz na mezibankovním trhu, tedy tam, kde banky s přemírou vkladů půjčují těm, které mají více příležitostí půjčit. Jenže neovlivní. V normální situaci by tady vliv byl a to možná dokonce značný, protože banka s přebytky má vlastně jenom dvě možnosti. Buď si uložit peníze u centrální banky, nebo půjčit nějaké běžné soukromé bance a umožnit ji tak financování jejích příležitostí.

Jenže banky si dnes navzájem vůbec nevěří. Nejsou si jisté, zda nějaký partner nemá ještě horší portfolio aktiv, než ony sami. Všichni čekají, „že to může bouchnout“, jenom nikdo neví, co může bouchnout a kdy to může bouchnout. Takže půjčovat nějakému finančnímu domu, z jehož střev známe jenom oficiální ujištění, že zátěžové testy proběhly v souladu s předpisem Evropské unie, to je těžká volba.

Evropská unie potřebuje především reformu svého sociálního systému, svého státního paternalismu, svých základů. Nějaké rozhodnutí centrální banky o snížení ceny peněz má asi takový význam, jako kdyby Napoleon rozhodl, že u Waterloo vyhrál.

V češtině je hezké úsloví, že je něco platné „jako mrtvému zimník“. Platí to též o evropské ekonomice a snižování sazeb.