Jednou z podstatných schopností každého praktického ekonoma, tedy především manažera, je odlišovat věci balastné, tj. nepodstatné, od věcí důležitých, čili podstatných. Kdo to neumí, topí se v detailech a nevidí strategické trendy. Český stát je toho příkladem, obavám se. Důkazy jsou všude kolem.
Dvacet let víme v podstatě s naprostou jistotou, že dříve nebo později vytěžíme i ty zásoby hnědého uhlí, na kterých nyní stojí některé vesnice v severních Čechách. Jak to víme? Je to ekonomická logika, před kterou nikdy nikdo neuteče. I když nynější obnovitelné zdroje (alespoň částečně) začínají být opravdu konkurenceschopné vůči klasickým postupům, i když postavíme nějaké jaderné bloky nad rámec těch současných, i když uskutečníme za rekordních nákladů značné úspory, nakonec to uhlí v zemi nezůstane. Potřebují ho elektrárny, potřebují ho teplárny, potřebuje ho chemický průmysl. Není myslitelné, že v příštích dvaceti nebo čtyřiceti letech dosáhneme takového technologického pokroku, že by se tato surovina stala přebytečným zdrojem. Minimálně na to nemůžeme spoléhat.
A přesto stále znovu odsouváme diskusi o tak zvaném „prolomení limitů“ na nějakou pozdější mytickou dobu, ve které bychom snad měli být „chytřejší“ (ve smyslu, že budeme mít více informací). Popravdě nebudeme ani chytřejší (intelektuálně) a nikdy nebudeme mít dost informací (dokud nezhasnou žárovku, to pak budeme mít informací až dost). Samozřejmě se může stát, že výsledkem té diskuse bude jakési politické rozhodnutí „ani metr za limity“, ale pak je třeba také veřejnosti sdělit náklady takového rozhodnutí, cenu, kterou za toto rozhodnutí každý z nás v této zemi zaplatí a cenu, kterou zaplatí horníci, energetici a chemici zánikem svých pracovních míst.
Osobně si stejně myslím, že i při takovém případném konci diskuse půjde o „pevné politické stanovisko“ na několik let a realita zaklepe hned v příštím desetiletí na naše dveře způsobem, který nepůjde přeslechnout, ale může se přihodit. Nebylo by to první iracionální politické rozhodnutí ani u nás a již vůbec ne ve světě.
Druhý příklad. Až na pouze částečně myslící aktivisty a ekoteroristy a další podobné nešťastníky všichni víme, že infrastruktura je klíč k ekonomické stabilitě a k růstu – dokonce i k trvale udržitelnému růstu. Základním stavebním kamenem jsou pak dálniční síť a kvalitní dopravní systém obecně. Přesto je výstavba dálnic v této zemi něčím tak neuvěřitelně zmateným, tak pomalým, a navíc podle seriózních kritiků a znalců situace předraženým, že to až bere dech. Dálnice D11 se stala symbolem státního zmaru a D47 je stigmatem neschopnosti. Opravdu se dá pouze velmi obtížně pochopit, jak je to vlastně možné.
Ale všimněme si jednoho. Jakou pozornost těm dvěma opravdu rozhodujícím oblastem tento (náš) stát věnuje? Kromě těch okamžiků, kdy se zvlněná dálnice stane nepřehlédnutelným faktem, kdy dostavba D11 stojí před Hradcem celé roky bez pohnutí kvůli neschopnosti státu dohodnout se s jednou jedinou farmářkou, kdy obchvat Náchoda stavíme dvacet let a ještě se nekoplo do země, kdy ve vesnicích na severu za peníze EU a státu budujeme nové kanalizace, kdy zastavíme soutěž na jaderné bloky, protože vlastně nevíme, co s tou naší energetikou dál…
Pro rok 2015 se nabízí jedna opravdová a skutečná priorita. Začít odlišovat balast od podstatných věcí a na ty podstatné se soustředit se vší vážností. Už totiž opravdu začíná být na čase.
