Šmírování jako metoda demokracie

Mám pocit, že tu opět vzniká mlčící většina, která akceptuje, že mezi standardy veřejného života pevně zakotvily policejní odposlechy, které jsou jako na běžícím pásu zveřejňovány v médiích, že jeden politik nebo úředník skrytě nahrává druhé, aby to později mohl proti nim veřejně použít, a že média na tuhle hru přistoupila.

Desítky policistů v akci, desítky štěnic v permanenci, sledování lidí na každém kroku, bonzování, udavačství. Vypouštění dílčích informací z odposlechů, kusů vytržených z kontextu. Boj s korupcí je nesporně velmi podstatný. Korupce je nebezpečný vřed, který žere demokracii stejně, jako rakovina lidské tělo. Jenže rakovinu neporazíme tím, že zastřelíme pacienta.

Musíme si položit stejnou otázku, jakou si pokládají mnozí občané Spojených států. Třeba nebylo hlavním vítězstvím Al-Kajdy zničení Dvojčat a tisíce mrtvých. Třeba bylo tím opravdovým vítězstvím teroristů nastolení atmosféry, kdy demokratické země sáhly na svobody svých občanů a občanů dalších zemí.

I když nechutný a odporný čin teroristů znamenal zmaření mnoha životů a obrovské škody lidské, sociální i ekonomické, nebylo největší prohrou to, že jsme nyní ochotnější smířit se s omezeními, s obrovskými finančními výdaji, s tím, že se cítíme ochotnější k silovým řešením a podobně. A v  boji s korupcí to není o moc jiné.

Mám pocit, že tu opět vzniká mlčící většina, která prostě akceptuje, že mezi standardy veřejného života pevně zakotvily policejní odposlechy, které jsou jako na běžícím pásu zveřejňovány v médiích, že jeden politik nebo úředník skrytě nahrává druhé, aby to později mohl proti nim veřejně použít, a že média na tuhle hru přistoupila.

Z principu jejich fungování je samozřejmě víc zajímají takzvané kauzy a nikoliv to, jestli je pro nás občany lepší platit daně patnáct či třicet procent, a radostně hýkají nad tím, že dostávají k dispozici informace, na jejichž prodeji se dá dobře vydělat. Vydělat na odposleších se dá i na kulturním poli, jak dokládají příklady Ivánka, blonďaté bestie a nejnověji i na sedmi milionech korun v krabici od vína.

Nechci se nikoho zastávat, jen konstatuji, že jako mlčící většina jsme se smířili s tím, že policie skupinu lidí sledovala v naší zemi nevídaným způsobem a s nasazením zatím neslýchaných technik i prostředků. Jistě – bylo to všechno použito v boji s korupcí. V pořádku. Ale jak to bude použito příště? Musíme se ptát stejně, jako lidé na mítincích „Tea Party“: Pokud vypustíme z láhve džina omezení našich svobod, budeme ho umět zase zahnat zpět?

Vždyť vedle nesporně potřebného boje s korupcí tady máme další efekt: Informace získané bezpečnostními složkami jsou používány k ovlivňování veřejnosti, do tisku se dostávají úryvky a dílky větších celků. Kdo nám zaručí, že tyto kousky ohromného informačního puzzle nejsou vytrženy z kontextu tak, aby vytvářely určitý dojem, atmosféru?

Má to i řadu dalších efektů. Politika se zužuje na boj o to, kdo je méně a kdo více náchylný ke korupci. Chceme se vypořádat s korupcí? Nepomůže ani milion policistů a ani milion štěnic, dokonce ani milion udavačů. V Číně korupční komunistické funkcionáře střílejí do zátylku, ale index korupčního prostředí v Číně neklesá. A nepoklesne, dokud funkcionáři budou dávat povolení, budou mít kulatá razítka a moc nad tím, jak bude fungovat hospodářský život, prostě dokud budou rozhodovat o tocích peněz.

Nedělejme si iluze, že u nás je to jinak, byť tu máme více než dvacet let od pádu komunismu. Jestliže chceme omezit korupci (vymýtit ji nelze, na to můžeme rovnou zapomenout), tak nemá smysl kupovat další zpravodajskou techniku a odposlouchávat další tisíce lidí, ale je třeba „automatizovat“ moc a co nejvíce omezit možnosti politiků rozhodovat o penězích. Čím méně budou politici rozhodovat o utrácení z veřejných rozpočtů, tím méně bude stát, v němž žijeme, korupční.