Schopné ženy se prosadí i bez evropské direktivy

Pozitivní diskriminace škodí. Přinese možná krátkodobé zlepšení stavu, ale dlouhodobě je to špatné řešení jakékoliv situace, protože nutně snižuje celkovou výkonnost systému. A je jedno, zda se to týká počtu černošských nebo hispánských studentů na amerických universitách nebo počtu žen ve vedení evropských firem.

V Evropské unii se o nějaké formě uzákonění počtu žen v různých orgánech diskutuje velmi dlouho a jsou země, kde taková pravidla platí pro politické funkce či dokonce pro managementy firem již delší dobu.

Klasickým příkladem je Skandinávie. Zatím se nicméně nezdá, že by výsledkem bylo nějaké dramatické zlepšení situace oněch států – byly to ekonomiky, které na tom byly velmi dobře před zavedením kvót a jsou na tom dobře i po zavedení kvót, fungují v podstatě stále stejně. Základ jejich systému je dávno dán, tradice jsou pevné, struktura hospodářství tradičně zdravá. Popravdě je poněkud nemožné podle těchto zkušeností říkat, že kvóty přinesly pokrok.

V boji za kvóty se operuje také tvrzením, že firmy s větším zastoupením žen v řídících orgánech dosahují lepších výsledků než „machistické“ korporace. Údajně jde o rozdíl měřitelný a přesně definovatelný. Aniž bych jakkoliv chtěl zpochybňovat práci těchto výzkumníků, je zajímavé, že pokud jsou tyto rozdíly tak zjevné, nevedou k rychlé změně v řídících strukturách podniků.

Odmítám představu o globálním spiknutí mužů, kteří za žádnou cenu nechtějí schopné ženy pustit na vedoucí pozice – již proto, že ve skutečnosti jde vždy o rozhodování vlastníků a těm záleží na ekonomických výsledcích, nikoliv na genderové rovnosti. Podílníkům ve společnostech je v podstatě jedno, zda jejich CEO nosí sukni nebo kalhoty, pokud jim pravidelně vyplácí dividendu a tržní hodnota firmy roste.

Naopak si dovolím zavzpomínat na smutný příběh společností Hewlett-Packard a Compaq. Jejich fúzi prosadila svého řasu nejslavnější manažerka světa a podle mnohých také kdysi nejvlivnější žena světa Carly Fiorina. Šla za prosazením svého nápadu velmi tvrdě, odstranila z cesty mnoho manažerů, kteří protestovali, a také jistě nějaké manažerky, které tento deal považovaly za chybu, soudila se s částí majitelů. Od fúze uplynuly dlouhé roky a vzniklá korporace se z ní dodnes pořádně nevzpamatovala. Ve skutečnosti to bylo absolutní Waterloo a akcionáři přišli o značnou část svého majetku.

Bylo by ale hloupé zavrhnout nápady Evropské komise bez nějakého hlubšího zkoumání. Je zajímavé, že poslední iniciativa týkající se výkonných a nevýkonných manažerských postů je zamýšlena (naopak od mnohých dřívějších nápadů) již pouze na státní podniky (nebo podniky s převládajícím podílem státu) a na velké společnosti kotované na evropských burzách.

To znamená směrem tam, kde je obecně v řízení společností přítomen menší podíl racionality. Známe to i z české kotliny. Také společnosti s rozdrobeným vlastnictvím mnohdy trpí tím, že mezi majiteli není jasná síla, která by byla schopna tyto firmy racionálně kontrolovat a mnohdy nakonec management řídí podnik a zároveň kontroluje i odměňuje sám sebe. Zde by opravdu nařízení o povinné přítomnosti 40 procent žen v užším vedení mohlo dosáhnout toho, co zjevně rozdrobená vlastnická struktura nebo nekompetentní politické rozhodování maří, totiž změny v systému cirkulujících manažerů, kteří jednou nasednou na kolotoč a již není síla, která by je (přes prokázanou neschopnost) zase vysadila.

Avšak to je léčba stejně podivná, jako kdyby se chirurg rozhodl řešit bodavou bolest v noze amputací ruky.

Ano, míra iracionality ve společnostech, které ovládají nedostatečně definovaní vlastníci nebo politici, je obrovská, ale i kdyby v jejich managementech byla polovina žen nebo třeba sto procent žen, na principu to nic nezmění. Problém je v samotném základě, totiž ve formě vlastnictví. A nepochybuji o tom, že v racionálně se chovající firmě, která má jasnou vlastnickou strukturu, schopná žena – manažerka najde zcela odpovídající postavení. I bez kvóty a evropských direktiv.