Platy úředníků, kteří nejsou na očích, jsou mimo realitu

Bývalá šéfka Úřadu vlády Jana Nagyová brala dva miliony korun ročně, což vyvolalo tradiční dramatické reakce v diskusních fórech. Popravdě není takový plat nic ojedinělého – stejné peníze bere finanční ředitel střední firmy nebo šéf nějaké menší. Jde tedy o plat opravdu vysoký, ale nikoliv na úrovni špičkových manažerů. Ti berou podstatně více.

Neřešme, zda jde konkrétně o Janu Nagyovou, neřešme ani její osobní vztah s bývalým premiérem a neřešme ani kriminální aspekty situace. Zkusme si pouze odpovědět otázku, zda státní úředník může brát 170 tisíc korun měsíčně. Jako obvykle existují dvě dosti protichůdné odpovědi.

První možností je, že takové peníze brát může. Šéf Úřadu vlády je exponovaný post, který vyžaduje vysokou profesionalitu, morální integritu, značné znalosti, zkušenosti, rozhled. Ve všech těchto aspektech by měl být ten, kdo řídí úřední mechanismy Strakovy akademie, na kvalitativně stejné výši, jako manažer v soukromé sféře. Pokud to tak také je, pak je odpovídající plat naprosto logický a je snadné ho plně ospravedlnit.

Druhá možnost je, že nemůže. Celková hladina platů ve státní sféře je nastavena nějakým způsobem a vychází principiálně z průměrné mzdy v hospodářství. K ní je v určitém vztahu – to platí od tabulkových platů úředníků státních institucí až po prezidenta. Bohužel není tento vztah dán přesně v nějakém poměru, ale v principu platí. V tomto pohledu je pak plat šéfa Úřadu vlády ve výši téměř osminásobku průměrné mzdy nepřijatelným excesem, ovšem stejně tak jako celá situace ve státním sektoru.

Protože jsou platy ministrů, senátorů či poslanců pod velmi přísným drobnohledem veřejnosti, která svoji nespokojenost s celou politickou situací přelévá mimo jiné do soustavné kritiky těchto příjmů, dostali jsme se do absurdního stavu. Mnoho náměstků ministra nebo dalších činitelů úřadů bere víc než jejich šéfové a to často o hodně více. Takže nakonec brala Jana Nagyová na svém postu více než samotný premiér a na některých úřadech se zjistilo, že náměstci mají například dvakrát vyšší příjem než jejich šéf. Před časem také vyšlo najevo, že v roce 2010 bral jeden z náměstků ministra školství téměř stejně jako guvernér České národní banky (tehdy šlo o 376 500 korun).

Jak vidno, máme problém s celým systémem odměňování na těch postech, které bychom nazvali „politickými“. A zatímco se veřejnost usilovně soustřeďuje na platy „viditelných“ činitelů, naprosto mimo realitu se dostávají platy těch, kteří nejsou tak na očích.

Případ na Úřadu vlády a jiné podobné by ale neměly vést k tomu, aby se veřejnost dostala do vleku absolutního populismu a nezačala propadat představě „chudé“ státní správy. Bylo by naopak dobré vytvořit systém, který by definoval platy ústavních činitelů včetně poslanců a senátorů, pracovníků úřadů v tak zvané „politické“ sféře, tedy náměstků a ředitelů úřadů, a také například soudců jako příjem odvozený důsledně od průměrné mzdy v národním hospodářství a nejraději v soukromé sféře.

Skončily by dohady o tom, zda nyní tyto platy snižovat nebo zvyšovat – pohybovaly by se přirozeným způsobem tak, jak by se dařilo celé zemi (pokud tedy průměrný plat můžeme chápat jako něco, co vyjadřuje úspěšnost ekonomiky). Roční odměny by pak mohly dosáhnout pouze určitého procenta příjmu. Případ Nagyová by se již nemohl opakovat.

Jeho principem by totiž již nebylo, zda brala ve své funkci příliš peněz, ale jednou pro vždy bychom se bavili o tom, zda jsou funkce obsazeny lidmi, kteří na ně mají odpovídající odbornou, lidskou a morální kvalitu. A cenu práce těchto lidí by znal každý daňový poplatník stejně, jako zná cenu práce prezidenta nebo poslance. Tímto způsobem by měly být určeny všechny příjmy, které se odvíjejí přímo nebo nepřímo od volebních výsledků.