Německé couvání z jádra… Jen politika

Za ústupem Německa od atomu není nějaká racionální obava z jaderné energetiky, obava takového typu, který bychom mohli označit za strach o zdraví občanů. Je za ním jenom děs z toho, že se atom stane volebním trumfem v rukou opozice.

Největším neštěstím jaderné energetiky jsou iracionální rozhodnutí. Samotná technologie, samotná štěpná reakce, ty mají na svědomí minimum lidských životů. Havárii v Černobylu zavinilo lidské rozhodnutí uskutečnit experiment, který byl pomýlený v principu a co více, rozhodnutí uskutečnit ho s personálem, který k tomu nebyl vycvičen a neměl pražádné zkušenosti s takovou akcí. A největším problémem elektrárny ve Fukušimě pak bylo to, že buď již dávno neměla být v provozu anebo měla projít rozsáhlou rekonstrukcí.

A jak se dospělo k těm iracionálním rozhodnutím? Snadno – část politických sil se soustředila na to, aby atomovou energii zakázala. A to nikoliv kvůli tomu, že by politici měli takový strach o osudy lidí z okolí elektráren. Odpor proti jádru byl spíše veden tím, že jiná část politiků viděla v jádru budoucnost.

Tak totiž funguje politický boj v České republice stejně jako v Japonsku, nebo třeba v Německu. Pokud si jedna strana dá do programu podporu jádra, její konkurence vyhlásí jádru boj. Důvodem není to, že by se našel jakýsi dokonalý důkaz o nebezpečí atomové energie, ale zase jenom onen politický boj. To je mechanismus, jakým se problémy odborného charakteru stávají otázkami politickými a ideologickými.

Soupeřit na poli daní, svobody, práv občana, nejracionálnějších úspor nebo nejvýkonnější státní správy by sice bylo užitečnější pro společnost jako celek, ale politikům to připadá velmi složité a navíc to může ohrozit jejich výhody, jejich moc a další věci, po kterých obvykle lidé touží. Říkat, že ministr má pokud možno létat normální linkou a ne vládním speciálem je fajn, ale je to poněkud zavazující ve chvíli, kdy se politik opravdu stane ministrem. Hlásat jaderné nebezpečí totiž neznamená žádné omezení budoucích majáčků a vlastního komfortu.

Stupňování německého odporu k jádru je dobré vidět také v jisté politické souvislosti. Na konci března 2011 byly v Německu volby v Bádensku-Württembersku a také v Porýní-Falci. V obou velmi důležitých spolkových zemích výrazně uspěli Zelení, v Bádensku dokonce vyhráli volby, což je cosi naprosto nepředstavitelného. Asi tak nepředstavitelného, jako kdyby čeští Zelení vyhráli místní volby v Krupce nebo lidovci v Praze.

Bylo krátce po japonském zemětřesení a následné tsunami, ve Fukušimě stále technici a dělníci za šílených podmínek bojovali s jadernou katastrofou. Kancléřka Merkelová nechala odstavit sedm elektráren a ve zbylých deseti na území Německa nařídila speciální testy. Jenže to od porážky nepomohlo a od té doby se frazeologie berlínské vlády vůči atomu stále více ideologizuje, dokonce se přitvrzují i činy. Zašlo to tak daleko, že i Německo má pocit, že svému českému sousedovi musí mluvit do života a „prudit“ kvůli tomu, že nehodlá zavřít svoje elektrárny, ale dokonce chce stavět další jaderné zdroje. Což ostatně činí i Brusel, tedy Evropská unie.

V České republice máme štěstí, že asi tak 66 až 75 procent obyvatel podporuje jadernou energetiku. Máme také politickou reprezentaci (vpravo i vlevo), která cítí šanci. Pokud za dvacet let budeme umět vyvážet miliony megawatthodin, budeme mít solidní základ ekonomiky. Protože služby, počítače, sofistikované provozy, hitech, ale také klimatizace či elektromobily, to všechno potřebuje zastrčit šňůru do zásuvky. A když Němci ničí svoji šanci rozumě energeticky fungovat, je správná chvíle toho využít a investovat do jádra naprosté maximum.

Potřebujeme nasednout do vlaku, který se už už rozjíždí. A když se přitom podíváme na západ do Německa, měli bychom vidět nikoliv to, že tam se jádro stalo nevítaným hostem, ale spíše cosi jiného – totiž, že tamní diskuse o jádru je sporem ideologickým a nikoliv sporem odborným.