Evropská poptávka po „ekoplodinách“ vede v řadě zemí k tomu, že jsou tam v nebývalé míře ničeny pralesy a na jejich místě se pěstují z dotací evropských vlád technické plodiny. Ty jsou pak exportovány do Evropy jenom proto, aby v Bruselu měli dobrý pocit, že se starý kontinent snaží zachránit přírodu.
Většině lidí asi bude jedno, jestli zemědělec v jejich sousedství vysázel na svém poli jetel nebo nějakou ozdobnici čínskou či japonské topoly. Každému druhému spíše vadí všudypřítomná řepka, o níž je veřejnost celkem správně přesvědčena, že vyvolává alergie.
Popravdě je ale řepka z hlediska opravdových zdravotních problémů alergenem jenom mírným a pouze vůči minimu populace její pyl působí opravdu agresivně. Faktem ale je, že v určitých fázích vylučuje nepříjemné aromatické látky, což se dá nazvat také tak, že prostě smrdí a to dokonce tak nepříjemně, že to může vyvolávat bolesti hlavy a pocit nevolnosti. Ale naprostou většinu lidí štve spíše proto, že se jí nedá uniknout – ze zlatožlutých lánů obilí se staly řvavě žluté lány řepky. Budoucí bionafty. Za posledních dvacet let se plocha osázená touto rostlinou zvýšila pětkrát na skoro 400 tisíc hektarů. Ozdobnice čínská na sebe prostě neupozorňuje, takže míň vadí. Což však neznamená, že jí nepřibývá.
A to je ta potíž, která spojuje ozdobnici čínskou a řepku. Proč se naši zemědělci vrhli na řepku ve velkém? Přece víme, že devastuje pole, že jde o rostlinu velmi náročnou na živiny (což je logické, když je její olej mastnější než motorová nafta a má podobnou výhřevnost). Nějak se do té rostliny ta energie musí dostat. Ale její pěstitelé mají celkem jistý odbyt – kvůli ekologickým pravidlům a povinnosti přimíchávat řepkový olej do nafty poptávka stále roste.
A proč nyní pěstují ve stále větším množství ozdobnici čínskou? Protože je to jedna z rychle rostoucích plodin, která se dá zpracovat na biomasu a s tou pak topit v bioelektrárnách, vyrábět dotovanou ekoelektřinu a mít díky tomu skvělé výdělky. A z těchto výdělků kousek přejde i na zemědělce. A protože ozdobnice roste mnohem rychleji než příslovečné dříví v lese, tak je pro zemědělce skvělou příležitostí. Kdo má smlouvy s odběratelem biomasy, ten má v podstatě jistotu, že bude mít slušnou tržbu. Že to už není moc zemědělství, ale spíše továrna, je věc druhá, jenže koho to zajímá. Určitě ne ministerstva, protože jak ozdobnice, tak i japonský topol jsou schválené jako energetické rostliny a ani z pohledu ekologů není k jejich pěstování žádná námitka.
Jiného názoru jsou v Úlicích, malé obci severně od Plzně. Po sice silném lijáku, ale zase nijak neobvyklém, zalilo tuto vesnici poprvé, co kdo pamatuje, šedesát čísel vody a bahna z polí nad vesnicí. A s touto masou také miliony výhonků ozdobnice čínské. Z vedlejších polí s vojtěškou se nic nehrnulo, jak vojtěška, tak i zemina zůstaly poslušně tam, kde měly být. Širokořádková ozdobnice ale nedokázala spojit dostatečně půdu, nezpevnila ji, a když se přidaly další omyly (pravděpodobně chybná orba po svahu a hlavně fakt, že v kopci se taková rostlina vůbec sázet nemá), malá ekologická katastrofa byla na světě.
Proč to ale píšu. Hlavně kvůli tomu, jak nás tyto ekoplodiny zavalují. Kdyby Evropská unie naplnila svoji hrozbu a v roce 2015 by opravdu 10 procent benzínu a nafty měly tvořit ekologické příměsi, pak v Evropě musíme typově řepkou olejkou osázet plochu 70 tisíc kilometrů čtverečních, tedy kompletně celou Belgii i s Bruselem a celé Holandsko k tomu. Jenže řepka je náročná a lze ji na stejném místě osázet zase až za čtyři roky, takže v dalším roce by to musela být úplně celá Česká republika (jen Praha by mohla uniknout), pak by přišlo na řadu třeba Chorvatsko i s Černou Horou a na konec Portugalsko.
Kdybychom měli splnit zadání, že výrazně zvýšíme produkci elektřiny z „obnovitelných zdrojů“ a kdyby jedním z nich měla být biomasa, pak ozdobnice a japonské topoly vytlačí naše tradiční zemědělské plodiny a příběhů, jako jsou Úlice, budeme zažívat mnohem, mnohem více. A co více – evropská poptávka po „ekoplodinách“ vede v Indonésii a v dalších zemích k tomu, že jsou tam v nebývalé míře ničeny pralesy a na jejich místě se pěstují technické plodiny dotované evropskými vládami, které jsou pak exportovány do Evropy jenom proto, aby v Bruselu měli dobrý pocit, že se Starý kontinent snaží zachránit přírodu. Ale přitom se nesporně napáchá více škody než užitku.
