Kolik potřebujeme ministrů?

Česká vláda má šestnáct členů, patnáct ministrů (z nichž dva jsou zároveň místopředsedy vlády) a jednoho premiéra. Kolik úřadů ale vlastně potřebujeme?

Po dlouhé a úporné kritice, kde šlo hlavně o to, že český kabinet vyhlašuje úspory, ale nesahá do struktury výdajů, oznámil předseda vlády Petr Nečas plán na sloučení ministerstva průmyslu a obchodu s ministerstvem dopravy do jednoho úřadu. Nahodilost řešení odhaluje především fakt, že pouze velmi vágně se mluvilo o tom, kolik tím bude ušetřeno skutečně na mzdách a dalších nákladech. Jednoduše na tom, kolik lidí opustí státní správu. Zdá se, že jde více o vypuštěný balónek, který má dát kabinetu alibi pro případ, že kritika plýtvání ve státní správě bude pokračovat. Pak zde bude pohotová odpověď: „Vždyť rušíme celé jedno ministerstvo.“

Dobře. Vezměme pana premiéra za slovo a představme si, kolik takových úřadů vlastně potřebujeme.

Zkřížit průmysl a dopravu do jednoho ministerstva hospodářství je správný krok. Osobně bych neměl nejmenší problém přidat k tomu ještě ministerstvo zemědělství. Jeho specifika jistě existují, v Evropské unii, která vynakládá na společnou zemědělskou politiku 42,5 procenta svého rozpočtu, jde o „silový“ rezort. Ale proč dělat nesmysl, když někdo jiný dělá nesmysl? Ve skutečnosti je podíl zemědělství (včetně lesnictví a rybolovu) na tvorbě národního bohatství marginální.

A výsledkem by nemusel byt nějaký „megaúřad“. Spíše by bylo třeba racionalizovat celý systém a udělat ho pružným. Samotných úředníků by nemuselo být mnoho a to dokonce ani v souvislosti s tím, že resort zemědělství má svoje „prodloužené ruce“ v regionech.

Co se vysloveně nabízí je sloučení ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy s ministerstvem kultury. Těžko říci, co jakýkoliv ministr může říci mládeži a naprosto nechápu, proč by měl stát nějak řídit sport (kromě toho, že by na něj měl dávat nějaké peníze, což ale je otázka systému a ne úřadu). Můžeme tedy mít ministerstvo školství a kultury? Samozřejmě. Zvláště, pokud bude stát deklarovat, co chce od škol a jinak se jim nebude plést do života. A zvláště, pokud určí finanční rámec pro určité instituce (Národní divadlo, Česká filharmonie, Národní galerie a podobně) jejich podílem na výběru daní a jinak je nechá, ať si dělají umění – což stejně žádný ministr nezajistí).

Ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti jsou dalšími adepty na sloučení. Síla vnitra je v tom, že řídí policii, ale to je omyl. Policii má řídit zákon. Vnitro má být správní orgán, nikoliv ministerstvo policie. Se spravedlností je to vlastně podobné. Jeho síla je ve státních zastupitelstvích, jednoduše v žalobcích. Což je špatně. To všechno je otázka nastavení systémů a jejich fungování. Pokud by nastavení těchto vztahů bylo správné, pak není potíž ve sloučení zmíněných resortů, protože podstatné je, aby to nebyly resorty „silové“, ale úřady dohlížející v první linii na to, že zákony jsou naplňovány a především že jsou k tomu oprávněným systémům vytvářeny odpovídající podmínky. Co se týká ministerstva životního prostředí, znovu jde jenom o prosazování zákona. Ve skutečnosti by nebyl problém připojit tuto problematiku do „ministerstva pro vnitřní strukturu, státní správu a životní prostředí“.

Mezisoučet? Z osmi úřadů máme tři.

Deváté ministerstvo je místní rozvoj. Vlastně jediné, co je v jeho kompetenci, je čerpání dotací – jenže v tom mají mnoho co říci také finance a konglomerát průmysl plus doprava plus zemědělství. Místní rozvoj lze zrušit. Vlastně bez náhrady. (Milovníci cestovního ruchu se chytají za hlavu, jenže to je v podstatě průmysl.)

Otázka zdravotnictví a otázka práce a sociálních věcí je znovu celkem snadná – tyto resorty mají podivuhodnou úlohu dívat se, jak veřejné rozpočty krvácejí do dvou rozšklebených ran. Jejich problematika je vlastně naprosto shodná a jde o metodické a legislativní (v rovině vypracování návrhů zákonu a jejich prosazení) ovlivňování celého systému. Neexistuje racionální důvod, proč by tyto úřady měly být dva.

Takže z jedenácti úřadů nám zbyly čtyři. Ministra – předsedu Legislativní rady vlády snad opravdu nepotřebujeme. Jinými slovy: Čtyři redukovaná ministerstva doplníme o premiéra, ministra obrany, ministra zahraničí a ministra financí. Tím se dostáváme na kabinet, který by měl osm členů. Jediným důvodem, proč to nejde, je fakt, že v českých podmínkách mnohačlenných koalic by se nedostávalo ministerských postů pro všechny předsedy a místopředsedy vládních stran.

Hlavní ale ve skutečnosti není redukce počtu institucí a již vůbec ne vládních křesel (klidně ať máme dvacet ministrů – když nebudou mít budovy, náměstky, úředníky a mobilní telefony s neomezeným účtem). Rozhodující je omezení moci státu a její redukce na ty oblasti, které jsou nutné a nezbytné. Pokud bychom k tomu měli odvahu, pak úspory půjdou celkem lehce.