Když akademici kážou bludy

Akademici jsou proti prolomení limitů, napsala média jednohlasně. Vědce prý vyburcovala předvolební kampaň, kde některé politické strany o další těžbě hnědého uhlí v severních Čechách hovoří a slibují ji ve svých programech.

Za prvé platí, že oni „akademici“ není nějaké prezídium nebo sbor starších, ale je to komise pro životní prostředí Akademie věd a především její předseda Radim Šrám. Tím nechci snižovat význam věci, pouze by bylo dobré, aby nevznikl nějaký jiný, nepatřičný dojem.

Dále pak za druhé strojí za zmínku, že podobné prohlášení tu není poprvé a objevuje se v podstatě vždy, když se diskuse o limitech obnoví. Takže toto stanovisko není novinka vycházející z nových zjištění nebo výzkumů, jde o postoj zaujatý již dávno.

A za třetí je třeba připomenout, že ony ekologické limity těžby vlastně nemají žádnou zvláštní právní platnost a jsou především politickou deklarací více než čímkoliv jiným. Nejde o ústavní zákon ani o obyčejný zákon. Jde o dávné usnesení vlády. O nic méně, ale také nic více.

Ve stanovisku komise se i tentokrát objevuje jeden poměrně vtipný rozpor - a mnoho nevtipných, ale to je vedlejší. Komise svůj postoj staví na několika základních argumentech, přičemž jedním z nich je tvrzení, že dolovat uhlí nyní je chyba, protože jeho masu pouze pálíme a to ještě s relativně nízkou energetickou účinností.

Uhlí je chemická surovina a mnoho věcí by bez ní opravdu neexistovalo. Je pravdou, že z tohoto hlediska je spalování uhlí určitým nemístným luxusem. (Ve skutečnosti není tento problém tak jednoduchý, protože část hnědého uhlí je v chemickém průmyslu použitelná pouze obtížně – u hnědého uhlí totiž platí, že co ložisko či důl, to jiné složení a jiná specifika. Hnědé uhlí tedy v podstatě nelze obchodovat na burze – mimo jiné).

Protože je dolování uhlí s následným spalováním podle komise chyba, doporučuje zachovat limity a dál netěžit. Zároveň ale v této souvislosti mluví o potřebě nevyplýtvat surovinu pro chemický průmysl a ponechat ji následujícím generacím. To zní zajímavě a logicky, až na to, že to tedy tak či onak znamená nějakou těžbu v budoucnu, čili zánik týchž obcí, které by zanikly i nyní. Vcelku logicky lze totiž odmítnout představu, že by se v daných oblastech dalo těžit jinak než povrchovou těžbou.

Akademici samozřejmě také hovoří o mnoha faktických a pravdivých záležitostech a potížích, s nimiž jsou důlní aktivity provázeny. Jde o prach a další z nečištění vzduchu. Jde o zde zásah do krajiny. Přemisťuje se obrovské množství zeminy, což má dopad na životní prostředí. Ale to také nejsou žádné novinky. To jsou vedlejší a opravdu velmi negativní důsledky toho, že když otočíme vypínačem, tak chceme, aby se rozsvítilo. Ve skutečnosti platí, že kdybychom neměli energetiku postavenou na hnědém uhlí, měli bychom ještě dražší elektřinu, než máme nyní.

Je to složitá situace. Je jisté, že těžba hnědého uhlí má dopady. Ale obvykle uváděná (a komisí opakovaná) tvrzení, že těžba ničí zdraví lidí, zkracuje věk, vyvolává neurózy a podobně, jsou poněkud přehnaná. Především neumíme odlišit dopady těžby na straně jedné a dopady následného užití uhlí a průmyslové činnosti vůbec na straně druhé.

Lidé v severních Čechách mají údajně kratší život a vyšší nemocnost. Ale opravdu za to mohou doly nebo jde spíše o koncentraci těžby, chemie všech možných druhů, strojírenství a dalších ekologicky náročných činností či cokoliv jiného?

Jedno je jisté. Hnědé uhlí v severních Čechách bude vytěženo. Musí být. I kdybychom vynalezli perpetuum mobile, bude vytěženo například kvůli chemickým produktům. Může se sejít mnoho různých komisí, ale realitu jejich usnesení ani prohlášení nezmění.