Je to o ekonomice, troubo!

Roste počet osobních bankrotů lidí, kteří ještě relativně nedávno patřili do vyšší střední třídy. Mají byty, auta, domy, ale jejich cash-flow je drasticky záporné. Předlužení již není problém těch nejchudších. Alespoň vidíme, k čemu ty dluhy vedou.

Ukazuje to na naše společné dilema, které budeme řešit v nadcházejících volbách – píši v nadcházejících, protože v této zemi, řekl bych, člověk neví dne ani hodiny. Náš stát není zase tak zásadně odlišný od našich rodin. Zatím jsme v situaci, kdy dluh sice roste, ale je pod kontrolou. Jenže to si myslely ty tisíce celkem bohatých ještě nedávno také. Dokud tito občané nezjistili, že to již nezvládají a bankrot je neodvratný.

Ať již budou volby za tři měsíce, za půl roku nebo za necelý rok, bez ohledu na všechno ostatní budeme řešit dilema, zda zvolíme strany s konzervativním postojem k dluhu nebo takové, které nás budou lákat do určitého rizika s tím, že dluh není tak nebezpečný, jak někdo říká. Ti druzí nám budou slibovat, že dluh se jim povede zlikvidovat díky většímu růstu ekonomiky, který zařídí. Je to lákavá cesta, protože vypadá méně bolestně. A kdyby se povedla, tak samozřejmě opravdu není tak bezútěšná, jako tvrdé šetření na všech frontách.

Ve skutečnosti však platí, že není znám případ, kdy by tento postup opravdu vyšel přesně tímto způsobem. Avšak i konzervativní postoj má svoje velké problémy. Již několikrát v minulosti dávnější i nedávné se ukázalo, že příliš razantní škrty vedou do spirály, která je problematická. Snižují výkon ekonomiky, zvyšují nezaměstnanost. Stát má nižší příjmy a přitom se nezbavuje výdajů. Ve skutečnosti totiž platí, že když tvrdě šetříme na výdajích (což je jinak správné) a přeženeme to, pak výsledkem je deprese a minimálně stejný problém, který jsme řešili.

Ve skutečnosti by optimálním řešením byla varianta, kdy by některé výdaje státu klesaly a jiné zůstávaly stejné, alespoň prozatím. Kdyby zde byl politický proud, který by sliboval zásadní pokles výdajů státu na sebe sama, ale při udržení objemu investic, výdajů na školství, vědu a další podstatné oblasti. Bylo by nešťastné dopadnout jako podnik, který dává málo peněz do inovací a svého rozvoje. Postupně začne upadat, ztrácet schopnost konkurence. Zodpovědný občan by v nadcházejících volbách měl hlasovat pro takové politiky, kteří neslibují ani pečené holuby a ani nechtějí vyřešit všechno tím, že se škrtne deset procent od důchodů až po rozpočty vysokých škol.

Ve skutečné ekonomice totiž nikdy nejste dost daleko od propasti. Kráčíte po hřebenu hory, který je někdy širší a někdy čertovsky úzký. Stačí málo, aby se z vás stal bankrotář. A stačí málo, aby se váš postup zastavil a následoval ho neúprosný pád. To platí pro rodinu, podnik i stát. Mnozí lidé budou chtít občanům vnutit svoji představu „toho, o čem jsou tyto volby“. Budou nabízet potření korupce, pozavírání kmotrů, zastavení komunistického vzestupu, federalizaci Evropské unie nebo naopak vystoupení z Evropské unie, jistě se najdou i nějaká nová „třikrát a dost“ či „stop nepřizpůsobivým“. To všechno jsou jistě zajímavá témata, ale ve skutečnosti to budou zase jednou zcela zásadní volby o ekonomickém směřování tohoto státu. Protože, jak vědí Američané: Je to o ekonomice, troubo!