Informovat Němce nebo diskutovat s Němci?

Premiér Petr Nečas napsal německé kancléřce Angele Merkelové dopis. Tématem je dostavba Temelína. A výsledkem diskuse, zda s Němci máme o tomto tématu „diskutovat“ nebo je „otevřeně informovat“. A také otázka, proč stejný dopis neodešel i do Vídně.

Jak známo, Německo vykročilo od jádra. Aniž by bylo potřeba nyní věc popisovat podrobně, tak hodlá v následujících desetiletích zavřít svoje atomové elektrárny. Česko jde opačně. V následujících desítkách let chce naopak minimálně postavit dva další bloky v Temelíně. A spíše u toho nezůstane.

Dopis premiéra Nečase, který před několika dny putoval z Prahy do spolkového kancléřství do Berlína, je plný vysvětlování toho, že stavba jaderné elektrárny na českém výsostném území je konec konců jenom a jenom věci České republiky. Což je nesporná pravda. Přesto byl z mnoha stran ihned interpretován jako diskuse o samotném projektu, o tom, zda Temelín dostavěn bude nebo nebude. A to je – doufejme – omyl výkladu.

Předpokládám naprosto pevně, že rozhodnutí vlády dostavět dva bloky temelínské elektrárny je mimo diskusi. Předpokládám, že takovou diskusi nepovede ani vláda ani nikdo jiný kompetentní ani s Německem, ani s Rakouskem, ani s Bruselem. Předpokládám, že dopis zaslaný do Berlína nemůže být v žádném případě považován za otevření přeshraniční diskuse o tom, zda Temelín stavět nebo nestavět. Zvednout stavidla takového procesu by bylo šílené a nikdy bychom se z něj již nevybabrali.

Jiná věc je, pokud tento dopis vyložíme jako slib toho, že naši sousedé (předpokládejme, že i Rakousko) budou pečlivě a detailně informováni o postupu věci, o všech opatřeních zajišťujících bezpečnost a tak dále.

V příštích asi tak dvou letech se má rozhodovat o způsobu dostavby, o dodavatelích, o technologiích. Jsou to klíčové roky, které rozhodnou, nakolik bude projekt kvalitní a v dané úrovni lidského poznání perfektní. Bylo by hloupé a neefektivní zaplevelit tyto dva roky diskusí s německými, rakouskými, evropskými nebo světovými „jádrobijci“. Je potřeba zdvořile, avšak neustále opakovat, že tento a případné další podobné projekty jsou věcí naší a svrchovaně českou.

Je dobré dbát na to, aby sousedské vztahy byly nejlepší možné a aby naši přátelé za hranicemi měli oprávněný pocit, že jim říkáme všechno, co mají právo vědět. Proto je snad i trochu netaktní poslat dopis do Berlína a Vídeň – i když nás s Temelínem otravuje až běda – vynechat. Ale měli bychom především na všech úrovních státní moci dbát, abychom neustále stejně zdvořile opakovali, že informační vstřícnost není pozvánkou k jednacímu stolu o tématu, zda se jaderné bloky postaví nebo nepostaví a dokonce ani k tomu stolu, kde by se diskutovalo o způsobu postavení a o použitých technologiích. Tedy je třeba zdvořile - nicméně rázně – opakovat, že toto je česká věc a bude vyřešena v českých diskusích.

Ochránci ovzduší občas při podobných situacích poukazují na to, že životní prostředí je mezinárodní a příroda ani její znečištění neznají hranice. To je svatá pravda. Když mi bude padat nepřijatelné množství popílku na moje hory a ten popílek bude prokazatelně z továren za hranicemi, mám právo chtít nápravu. Když v zahraničí exploduje chemička a zamoří moje území, mám svaté právo žádat nápravu. Je to stejné, jako mám právo chtít od souseda, aby uklidil listí z jeho stromu na mé zahradě. Nemohu po něm ale chtít, aby porazil strom (nebo zavřel továrnu) jenom proto, že teoreticky by vítr mohl to listí (nebo třeba chemické zplodiny z požáru) ke mně zanést.

Dopis mocnému sousedovi o tom, co se chystám udělat, je tedy v podstatě dobrý krok. Musíme si ale dát opravdu velký pozor, aby nebyl pochopen jako slabost a nejistota na vlastním teritoriu.