Evropské výjimky – klasická asymetrie jednotného trhu

Evropská unie je teoreticky postavena na vztahu rovnoprávných států. Ve skutečnosti jsou si některé státy rovnoprávnější než jiné. Což všechno vzniká naprosto legálně. Pokud jako legální bereme dlouhou řadu výjimek, které si některé – většinou ty největší a nejmocnější státy – vynutily ve srovnání se zeměmi jinými.

Týká se to například mezinárodních veřejných výběrových řízení v oblasti energetiky. Povinnost vypisovat taková řízení celoevropsky je ve skutečnosti dobrá – energetické společnosti by měly poptávat dodávky například různých elektrárenských celků tak, aby konkurence napříč kontinentem vedla k nejlepší ceně pro tyto firmy, což v důsledku znamená nejlepší cenu pro konečné spotřebitele. České inženýrské společnosti by pak měly možnost soutěžit o zakázky v Německu, ve Velké Británii nebo ve Francii, soutěžit s dalšími společnostmi v kvalitě a v ceně. To je zcela korektní. Ale zatímco Česká republika výjimku nemá, protože si ji v době vstupu do Evropské unie nedohodla, takže o zakázky vypisované u nás mohou Němci soutěžit, opačně to nefunguje. Protože právě Německo, Británie či Francie takovou výjimku mají.

Samozřejmě ani výjimka neznamená, že energetická společnost nesmí vypsat řízení na celoevropské úrovni. Ale jak je každému, kdo trochu zná oblast energetiky a dodávek velkých investičních celků obecně známo, právě tady hraje politika asi tak stejnou roli, jako v dodávkách armádních. Jde o velké peníze, mnoho pracovních míst, o dlouhodobou jistotu zakázek – to všechno jsou politicky citlivé otázky. Takže jinými slovy výjimka znamená, že je zde politický tlak nechávat podobné zakázky doma. A protože nové země Evropské unie neměly ve svých přístupových jednáních sílu podobné výjimky získat, máme zde jednu z klasických evropských asymetrií „jednotného trhu“. Tento trh je jednotný jednosměrně, v opačném směru najdeme tradiční červenou značku s horizontálním bílým obdélníkem.

Když si německý majitel hnědouhelného dolu hodlá objednat rypadlo, tak nějak z principu věci ho nakonec koupí u německé společnosti, protože mu nic jiného nezbude – bude mu to politicky vysvětleno. Když totéž hodlá udělat český podnik, má možnost využít jinou výjimku: může vlastnit svoji dceřinou společnost na výrobu rypadel, která prokáže, že udělá padesát procent výkonů na výrobě stroje, a pak může zakázku nechat „doma“. Nebo vypíše celoevropskou veřejnou soutěž.

Samozřejmě je to nespravedlnost a samozřejmě by se měl český stát pokoušet – pokud mu záleží na českém průmyslu – o jedno ze dvou možných řešení. Buď si srovnáme startovní čáry dozadu a v energetice nebude muset vypisovat mezinárodní řízení nikdo, nebo si posuneme tuto čáru pěkně dopředu a budou takové řízení muset vypisovat všichni.

Hodně se mluví o krizi eura a podobných problémech. Jistě jsou vážné a jistě ohrožují evropskou integraci. Avšak tento tichý „neokolonialismus“, kdy jedni mohou a druzí nemohou, je stejně škodlivý a stejně nebezpečný. Ale zatímco krizi společné měny prožíváme v přímém přenosu a platíme za ni nemalé náklady, tuto krizi „jednotného“ trhu nikdo neřeší. Přitom platí, že pokud má integrovaná Evropa pro obyvatele našeho kontinentu nějaký opravdový smysl, pak je to právě ve svobodě podnikání, obchodování a v podobných vymoženostech, které jsou opravdu užitečné, protože zvyšují konkurenci a přispívají k vyšší efektivitě evropské ekonomiky jako celku.

To je téma, které by si česká vláda spolu s vládami dalších nových zemí Evropské unie, měla dát jako svoje hlavní, jako svoji vlajkovou loď a jako náš příspěvek k tomu, že EU nebude bezduchý úřednický mechanismus, ale prostor pro svobodné lidi a jejich svobodnou činnost.