Evropa skoro škemrá o americký plyn

Aniž by to v České republice někdo nějak podstatněji sledoval, pomalu finišují jednání o TTIT, což je česky Transatlantické obchodní a investiční partnerství. Tato dohoda zjednoduší různé výměny mezi Spojenými státy a Evropskou unií. V oblasti zboží, služeb, práce či investic, tam všude nastane zjednodušení pravidel, odbourání bariér (pokud ještě jsou), dojde ke sladění postupů a vzájemnému akceptování dokumentů a k řadě dalších kroků.

Jednání TTIT znovu odhalila, jaký handicap si s sebou nese Evropa v podobě drahých energií. V řadě oborů jsou evropští producenti vyděšení z toho, že by se dostali do přímějšího konkurenčního vztahu s americkými výrobci, protože Evropané nejsou schopni Američanům konkurovat kvůli energiím dražším o 30 až 40 procent.

Zjednodušeně řečeno je to daň za dvacet let probíhající bitvu Evropské unie za energetickou soběstačnost (projevem je na jedné straně povinné přimíchávání bioložek do pohonných hmot, na straně druhé například masivní podpora elektřiny ze slunce a z větru) a za „trvale udržitelný rozvoj“ případně proti „globálnímu oteplování“. Tím není řečeno, že by ve Spojených státech neexistovala dosti masivní podpora obnovitelných zdrojů, ale co se cenotvorby týká, nemá příliš velký vliv. Ve skutečnosti hlavní podpora směřuje do výzkumných projektů, pokusných provozů a do vědy. Nikoli do závodu o množství vyrobených megawatt.

Zpět k tématu. Přímější soutěž s americkými producenty si vyžaduje od Evropy přehodnocení její energetické politiky. Je třeba energii levnější, konkurenceschopnější. Zní to opravdu strašně, ale dnes jsme v situaci, kdy výrobci ve Spojených státech získávají energie o zhruba oněch 30 až 40 procent levněji než výrobci v Evropě. Pro zajímavost – v Číně jsou energie levnější v průměru o dvacet procent než v Evropě a takto bychom mohli pokračovat v podstatě napříč všemi významnějšími ekonomickými oblastmi. Tedy shrneme – snad kromě Japonska, které po odklonu od jádra prožívá energeticky opravdu složité období, má Evropa nejdražší energie na světě.

A tak jedním z požadavků Evropy v jednání TTIT je, aby tato dohoda zahrnovala liberalizaci energetiky. Což v této souvislosti znamená uvolnění exportu amerického břidlicového plynu a břidlicové ropy. Prezident Obama a jeho administrativa tento krok podporují, v podstatě kvůli spojenectví, protože ekonomicky z toho USA jako celek nebudou nic mít. Jenže odpůrců je mnoho. Třeba americký průmysl, který díky levným energiím vzkvétá, se bojí toho, že export do Evropy povede k určitému růstu domácí ceny. Ochránci přírody zase varují před dalším růstem těžby a jeho dopady na přírodu. Stratégové hovoří o zkrácení užitečné doby těžby o celé desítky let a o rizicích, které z toho budou plynout.

Zvláštní je však na tom všem postoj Evropy. Žadoní o levný americký plyn, ale ve většině států na kontinentu, včetně ČR (sic!) platí zákaz průzkumu břidlic. Chceme levnou energii z USA, tam ať si svoji zemi špiní, ale tady u nás v Evropě si břidlice ničit nedáme! Podobně je to s námi na starém kontinentu v mnoha jiných oblastech – třeba ty nešťastné těžební limity u hnědého uhlí. Nebo panický odpor před budováním úložišť jaderného odpadu.

Evropa má v energetice jeden podstatný problém. Chceme si užívat výhod, ale nechce se nám nést náklady. Ale to za nás Američané ani TTIT nevyřeší.