Elektrárna v Úžíně: Virtuální realita a skutečnost

Skoro přesně před třemi měsíci jsem zde komentoval článek týdeníku Respekt „Úděl Marka Dalíka“. Dnes bych rád ocenil, že časopis mi poskytl prostor, abych mohl vše uvést na pravou míru.

ÚDĚL MARKA DALÍKA

RESPEKT 23/11

Virtuální realita, zdá se, nemá hranic. Během několika posledních let vešlo ve známost, že jsem významnou osobou spojenou s projektem paroplynové elektrárny v ústecké čtvrti Úžín, že jsem zakladatelem tohoto projektu, tedy jeho „otcem“, a nyní dokonce vyšlo najevo, že jsem tento svůj, tedy „Veverkův projekt“, prodal šéfovi ČEZ Martinu Romanovi za nějakých dvě stě milionů korun. To vše se v médiích odehrálo bez jakéhokoli mého vlastního přičinění. Nic z toho se totiž ve skutečnosti nestalo. A protože jsem v tomto příběhu klíčovou virtuální postavou, soudím, že je načase se podělit o to, jak to bylo ve skutečnosti.

Stručná verze skutečného příběhu zní, že jsem v projektu elektrárny Úžín skutečně krátkou dobu – asi dva roky – působil. Od roku 1999 jsem však v projektu elektrárny fakticky nefungoval a v témže roce jsem prodal své akcie, ale rozhodně to nebylo společnosti ČEZ.

Ve světle těchto faktů bych mohl vylíčit svůj obsáhlejší příběh o Úžíně, jenže již vytvořený virtuální obraz mne svádí k popírání toho, co všechno se ve skutečnosti nestalo. Tak třeba – nejsem drobným severomoravským podnikatelem a nebyl jsem jím ani na podzim roku 1997, kdy jsem měl doprovázet šéfa Chemapolu Junka na obhlídce před ruinou svítiplynové elektrárny v Úžíně. Pocházím totiž z Prahy. Pana Junka jsem tehdy neznal. Nikdy jsem se s ním nesetkal. A také vím zcela jistě, že Junek rozhodně nebyl mezi zakladateli akciové společnosti Elektrárna Úžín, vzniklé na konci roku 1997.

Ostatně s projektem na výstavbu paroplynové elektrárny v Úžíně jsem se seznámil až ve výše zmíněném roce, tedy až rok poté, co získal od města Ústí nad Labem stavební povolení. Na to, že mám být otcem projektu, je to poněkud pozdě… Některé z informátorů médií zřejmě šálí jejich vlastní paměť, protože ve svých „svědectvích“ kupí nesmysl na nesmysl, jako třeba, že jsem v polovině devadesátých let zprivatizoval Palivový kombinát (podnik a pozemky) v ústeckém Úžíně nebo že jsem jednal se společnostmi ČEZ a Gazprom o prodeji elektrárny. Skutečností je, že nešlo o Gazprom, nýbrž o společnost Gazinvest, s níž se vedla jednání o dodávce plynu. A společnosti ČEZ nebyla nabízena k prodeji elektrárna, nýbrž odběr v ní vyrobené elektrické energie. A tak bych mohl pokračovat…

Myslím, že je namístě zopakovat, že své akcie projektu elektrárny jsem prodal jinému subjektu dávno předtím, než se ČEZ rozhodl projekt koupit. Víc dodávat není třeba.

Poznámka autora: Text byl zveřejněn 14. 8. 2011 v rubrice Dopisy (http://respekt.ihned.cz/c1-52572240-dopisy).