Dvanáct hvězd s octem a cibulí

Nad Pražským hradem vlaje modrá vlajka s dvanácti hvězdami a Česká republika souhlasí s eurovalem. Po poslancích a senátorech připojil svoje ANO! Také prezident Miloš Zeman, takže jsme se my všichni společně připojili k jedné z nejpodivnějších akcí v dějinách Evropské unie. Jak by celkem trefně řekl mistr bonmotů Miloš Zeman: „Pouze naprostý idiot může popírat, že euroval je úplný nesmysl.“

Vlajka EU nad Pražským hradem je symbol, který nás nemusí zase tolik trápit – hovoří více o novém prezidentovi než o celkovém postoji České republiky. Co by nás ale trápit mělo, to jsou některé kroky stále silněji diktované z Bruselu, proti kterým jsme se v podstatě přestali ohrazovat. Mezi ně patří právě euroval.

Zjednodušeně jde o vytvoření dosti značné hromady eur obnášející dohromady 500 miliard (asi 13 bilionů korun), z nichž asi desetina bude složena členskými zeměmi přímo a zbytek ve formě záruk. Tato úctyhodná hromada má zabránit finančnímu zhroucení některé ze zemí platících eurem a patřících do eurozóny. V danou chvíli se České republiky tato akce netýká, byla by aktuální pouze v případě přijetí eura, ale po vyvěšení vlajky byl prezidentův podpis pod dokument dalším signálem, že Praha je připravena předávat svoje ekonomické pravomoci do Bruselu.

V danou chvíli existuje trojice nebezpečných nápadů, které jsou již více nebo méně prosazeny. Euroval má nyní již úplnou evropskou podporu a i když se velmi dobře ví, že pokud by propukla naplno dluhová popřípadě bankovní krize ve Španělsku, v Itálii, v Lucembursku nebo ve Francii (což všechno jsou do větší nebo menší míry jasní kandidáti problémů), byl by euroval smeten. Jinými slovy – celý tento projekt je klasickou chybou vojevůdců, kteří se s neúprosnou pravidelností pečlivě chystají na válku. Avšak na tu minulou. Euroval by dobře posloužil a zřejmě kvalitně utlumil dopady finančních krachů Irska nebo Islandu popřípadě Řecka a jako svíčku by sfouknul potíže Kypru. Tváří tvář rozměrům takového Španělska či Francie nemá téměř žádný praktický význam.

Pořád si musíme připomínat, že Brusel má zálibu byzantinské kultuře rozmáchlých symbolů. Euroval je totiž ve skutečnosti také symbol: Držíme se pevně za ruce, nedáme se, jsme solidární, takže nás nic neporazí. To je poselství eurovalu a proto se do něj Brusel tak zamiloval. A proto ocenil podpis českého prezidenta přes to, že se nás věc zatím vůbec netýká a dost pravděpodobně se nás ani nikdy týkat nebude.

Že by bylo lepší uskutečňovat politiku odbourávání dotací, liberalizace dovozu zboží a služeb, snižování nákladů práce, zmenšování evropského byrokratického aparátu? No samozřejmě. Jenže to by neumožnilo nacpat evropským daňovým poplatníkům nenechavé pomocné EU-ruce hluboko do kapes, aby pak bylo možné plnými hrstmi lepit díry v důvěře, na které by nestačil ani náklaďák.

Další dva nebezpečné nápady jsou  bankovní unie spojená s jednotným bankovním dohledem a projekt na zdanění finančních transakcí. Centralizace dohledu nad bankovnictvím a obecně bankovní unie povedou z mnoha důvodů ke snížení výkonnosti sektoru a přitom nezabrání ztrátám finančních institucí ani jejich krachům. Bude to jenom další velmi drahý systém, který budou muset živit klienti bank. Daň z finančních transakcí je populistický krok, jehož dopady mohou být neuvěřitelně dalekosáhlé a který lze srovnat se „zdaněním“ vkladů klientů kyperských bank.

Ostatně naprostý populismus je znakem obou návrhů a stále více je vůdčím prvkem celé evropské politiky i hospodářské strategie.

Dosud jsme byli v Evropské unii jednou z mála zemí, která k  těmto nápadům říkala fakta a vyslovovala jejich pravdivé interpretace. Náš okamžik jasnozřivosti a slávy však pomalu končí. V zemi se na nejviditelnější místa politiky dostávají zastánci větší integrace Evropy a Miloš Zeman se označuje za eurofederalistu. České kárání minulých let možná Evropany dost rozčilovalo, ale alespoň mělo vnitřní logiku a smysl. Nynější rychlé zařazení se do šedého vláčku kývalů nás posílá v rámci EU do propasti naprosté bezvýznamnosti.

Nehledě na fakt, že pro prezidenta, v jehož kampani hrálo velkou roli „češství“, je vyvěšování jiné vlajky než české poněkud překvapivou pointou. Naše buřty s cibulí se příliš nehodí k evropské přehnané noblese a tak si Miloš Zeman jako programový plebejec zřejmě oněch dvanáct hvězd přehodí přes stůl jako slavnostní ubrus.