Obecně jsem proti obchodním kvótám, proti restrikcím, regulacím a omezování ekonomiky. Ale představa, že Evropská unie udělí Číně statut „tržní ekonomiky“, a tím otevře (nejen) trh s ocelí, mi připadá nepřijatelná.
Ocel je velmi dobrý příklad. Čína nyní vyrábí asi polovinu světové produkce oceli. Z tohoto množství vzniká kolem šedesáti až sedmdesáti procent ve státních podnicích nebo ve firmách, kde má stát či místní vlády významný (rozhodující) podíl. Tyto firmy jsou příjemci vysokých státních subvencí. Takových, o kterých se třeba českým producentům ani nezdá. Stranou ponechávám, že Čína nedodržuje v podstatě žádné ekologické limity pro svoji produkci. I když se v posledních letech i tam poměry poněkud mění, stejně platí, že čeští těžaři, výrobci železa, strojaři nebo chemici provozují oproti čínské konkurenci výrobu téměř farmaceuticky čistou.
Přesto Brusel, tedy Evropská komise, hledá cestu, jak otevřít větší prostor pro obchod s Čínou. Z původního plánu na přidělení statutu tržní ekonomiky se postupně stal plán na zrušení tohoto rozlišení. Což je z bláta do louže. Sice má být stávající systém omezení nahrazen zatím nezveřejněným souborem jednotlivých kroků, ale to jsou velmi nejisté a nejasné přísliby. Nelze přece vykopat do betonové vodní přehrady díru a pak ji chtít zatloukat dřevěnými fošnami.
České hutě a ocelárny byly před listopadem 1989 předimenzované. O tom spor vůbec není. Ale dostali jsme se do určitého stavu, který lze nazvat přiměřeným a který současně má svou logiku. Nemůžeme dovolit Bruselu, aby do něj zasáhl tak neuváženě a brutálně, aby zcela otevřel stavidla dovozu.
Kdyby byla importovaná ocel vyráběná za rámcově stejných podmínek, jaké mají naši producenti, a pokud by její cenová výhodnost byla založená pouze na principu vyšší produktivity práce nebo regionální výhody surovinové či obdobné, pak by bylo rozumné sáhnout po dovozech. Ale tak to přece není – čínská ekonomika není tržní, podmínky čínských producentů jsou oproti našim založené na značných subvencích.
A to ještě nebyla řeč o neuvěřitelných výdajích na ekologické parametry výroby, ke kterým jsme donutili naše výrobce. Bylo to správné, výroba přímo ohrožující okolí a škodící zdraví obyvatel země, není samozřejmě přijatelná. Ale pokud někdo na druhé straně světa stejné limity dodržovat nemusí, pokud výrobu zlevňuje devastací životního prostředí, pak si pod sebou podřezáváme vlastní větev.
Čínské ocelářství a výroba železa trpí děsivým převisem kapacit. Vznikly asi tak, že obrovskými vládními investicemi přiživovaná ekonomika vyžadovala stále větší objem materiálů a částečně plánované hospodářství na to odpovídalo soustavným růstem kapacit. Růstem, který byl přiživován nevídanými subvencemi a také podporou státních i místních orgánů. Což se dělo ve stejné době, ve které příchod zahraničního dodavatele na čínský trh nebo získání v podstatě jakékoliv tamní zakázky podléhalo schválení plánovačů.
Vzato jednoduše. Obchodní vztahy světa s Čínou nejsou rovnoprávné. Čínským producentům jsme otevřeli naše trhy již dost a dost, ale čínský trh je naopak pro nás poměrně problematický. Vnést do tohoto stavu další asymetrii uznáním Číny jako tržní ekonomiky, by bylo obrovskou chybou.
Její dopady by byly zvláště citelné pro sever Moravy a také pro některé části severních Čech. A leckde by to mělo další efekty – propad poptávky po koksovatelném uhlí, ohrožení několika tisícovek nebo spíše desítek tisíc pracovních míst.
Mít vztahy s Čínou je určitě v pořádku. Je to po USA druhá nejvýznamnější světová ekonomika. Vzájemný obchod je třeba rozvíjet, jenže ne za každou cenu. Česká republika by se proto měla jednoznačně postavit proti jednostrannému otevření evropského trhu pro čínské producenty.
