Rozpolcený jako Němec

Rozhodovat o energetice v Německu začíná připomínat tanec mezi vejci na palubě rybářské bárky během hurikánu Andrew. Naši sousedi to mají sami se sebou dost těžké.

Před časem se rozhodli umrtvit svůj jaderný program a uzavírají jednu elektrárnu za druhou. Veřejnost to přivítala s velkým pochopením a radostí – vláda se tímto krokem trefila do vkusu občanů. Němci také staví mohutné parky větrníků na severu, ale hlavní spotřebu uskutečňují na jihu a středozápadě své země. Zároveň se jim ale nechce tahat ze severu na jih a na západ nové dráty vysokého napětí. Kdo by je také chtěl mít u baráku, že? A teď by nejraději zavřeli všechny uhelné elektrárny.

Pokud se německé veřejné mínění bude i nadále chovat takto, jednoho dne nafasují všichni obyvatelé ebonitovou tyč a liščí ohon a po večerech si budou povídat v matném mihotajícím světle super úsporných a stoprocentně ekologických žárovek zabaleni však do kožichů a dek.

Třetina Němců se podle rozsáhlého výzkumu přeje okamžité nebo co nejrychlejší odstavení uhelných zdrojů, další třetina by se s nimi ráda vypořádala co nejdříve, nejpozději do roku 2023. Devět procent dotázaných dává alespoň některým elektrárnám čas do roku 2050. A pouze stejný počet obyvatel našich západních sousedů říká, že by se země uhlí zbavovat neměla.

Tak to mají němečtí politici problém, protože jsou vlastními lidmi postaveni před rozhodování, které prostě nemá řešení.

Z uhlí nyní vzniká více než 40 procent elektrické energie v Německu. Toto číslo v posledních letech utěšeně rostlo – s tím, jak byly odstavovány jaderné elektrárny. K obratu došlo v porovnání let 2014 a 2015. Z uhlí bylo sice vyrobeno zhruba stejně elektřiny, ale díky dynamickému růstu obnovitelných zdrojů a celkovému zvýšení produkce se podíl spalování uhlí na výrobě poněkud snížil. Ale to nic nemění na faktu, že i přes rychlý rozvoj a výstavbu větrných i slunečních elektráren se spalování fosilních paliv prostě nelze vyhnout. Pokud tedy má být splněn plán, že v roce 2022 se zastaví poslední jaderná reakce v zemi.

Německo dosáhlo opravdu obdivuhodného stavu, kdy obnovitelné zdroje zajišťují třicet procent celoroční produkce. Je to fascinující přes to, že jsou do tohoto čísla započítány i bioplynové stanice, které sice jistě můžeme považovat za obnovitelný zdroj, ale zároveň v nich probíhá spalování, takže z hlediska ekologie přece jenom mají určitý nedostatek. Nicméně objektivně je země na určitém předělu.

Další růst výroby z větru a slunce nutně vyžaduje vyřešit otázku dopravy energie a zřejmě bude nutné investovat do skladování. V podstatě jedinou smysluplnou metodu současnosti představují takové projekty, jako je naše přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně. A k tomu ale Německo musí postavit řádově tisíce kilometrů vedení vysokého napětí. Jinými slovy – instalace samotných větrných elektráren „tam, kde dost fouká“ je ten jednodušší problém. Takových elektráren se dají nainstalovat desítky či stovky za rok. Jenže vyřešení přepravních kapacit a skladování, to jsou daleko složitější úkoly. Jde o projekty, jejichž plánování a realizace zaberou dlouhé roky. Třeba osm nebo deset let.

Zvenku to vypadá, že před nějakou dobou Němci nasedli do elektromobilu, nastartovali, svěřili se autopilotovi a slastně se zasnili. Přes všechna ujišťování totiž Němci zjevně nemají plán, jak svoji již tak velkou propast mezi vizí a realitou zacelit. A pokud se vláda rozhodne vyjít znovu vstříc veřejnému mínění a zaútočit na produkci z uhlí, tak si před sebe položí úkol, který zcela jistě nemá řešení.

Energetický systém většiny zemí se v následujících v následujících dvaceti či možná i třiceti nebo spíše ještě více letech bez uhlí neobejde. Podíl elektřiny vyrobené spalování fosilních paliv na celkové produkci možná poněkud poklesne, ale to se bavíme o snížení o jednotlivá procenta. Ale těžba uhlí pro energetiku bude pokračovat. A stejně tak bude pokračovat jeho spalování.

Veřejné mínění bude muset jít stranou.  A to dokonce i německé veřejné mínění.