ČEZ chce garance? Proč to překvapení?

Všichni se nyní tváří strašně překvapeně, že elektrárenská společnost ČEZ se ozývá a chce slyšet něco o garancích ceny energie dodávané z nových dvou bloků elektrárny Temelín. Proč to ale šokuje v zemi, kde je postupně garantováno skoro všechno, kde je energetika poměrně tvrdě svázána různými regulacemi a kde se již několikrát podařilo jejich nastavením poměrně značně vychýlit kormidlo dějin ze strany na stranu?

Vezměme to takto. Představme si ekonomiku, kde elektrárenským společnostem nikdo nemluví do toho, kolik postaví elektráren, jak povedou dráty a jakou kapacitu takové dráty budou mít. Kde mohou firmy stavět svoje zdroje a připojovat je k sítím na základě smluvních vztahů, které jsou následně vymahatelné a tak dále. V takové situaci je požadavek garantované ceny absurdní a asi by si nikdo netroufnul s ním přijít. Stavba elektrárny by byla podnikatelským rozhodnutím a podnikatelským rizikem. Po pravdě ale právě výroba a distribuce elektřiny je jedním z mála odvětví, kde to není tak jednoduché a kde je určitá řídící autorita nutná. Investice jsou příliš velké a technické problémy s řízením sítě tak, aby sloužila kvalitně koncovým odběratelům, jsou samy o sobě značné.

To nutně znamená, že regulátor je tak nebo onak přítomen a má určité pravomoci. To znamená, že dochází k omezení podnikatelských svobod. Nutně také k jistému řízení cen – například tím, že je určen poplatek za využívání sítě a podobně.

V moderní Evropě jsme ale o dost dál. Nad touto základní regulací plynoucí z principu věci, která také zahrnuje regulaci přístupu producentů na síť, jsou další zásahy. Některé způsoby výroby elektřiny jsou podporovány dotačními postupy, povětšinou tak, že je distributoři musí odkupovat za předem stanovenou cenu. Je zde tedy další značné vychýlení tržních vztahů, a toto vychýlení je podstatně větší než regulace plynoucí z technických zákonitostí.

Představit si, že v tomto prostředí, které je velmi silně ovlivňováno rozhodnutími státní moci, bude někdo bez dalšího ptaní investovat 200 nebo více miliard korun, by bylo naivní. Co když se stát rozhodne podporovat například produkci elektřiny třením ebonitových tyčí pomocí liščích ocasů a tato dotace bude extrémní? Vzniknou výrobny elektřiny, kde levní dělníci dovezení z dalekých krajů budou třít tyče jako diví a ani se nenadějeme, když takové haly na tření budou pokrývat plochu krajského města. A všechny ta elektřina se požene do sítě, protože takovou ekologickou elektřinu budou distributoři muset vykupovat přednostně před elektřinou z jiných zdrojů. Pak se proud z nového Temelína stane vlastně zbytečným a elektrárna nebude moci vyrábět na plný výkon. Nebo se nějaká budoucí vláda rozhodne k něčemu jinému, co bude mít podobný dopad. Nebo stát povolí jiným subjektům výstavbu dalších elektráren, přičemž podstatně vzroste celková výrobní kapacita. Ceny pro výrobce i domácnosti pak půjdou dolů. Což je jistě skvělý dopad konkurenčního prostředí, ale nikoliv pro toho, kdo utratil 200 milionů za zvýšení svých vlastních kapacit.

Samozřejmě, že na první pohled působí požadavek společnosti ČEZ nehorázně a nechutně. Avšak v prostředí, které je celkově neprůhledné nebo alespoň dosti zamžené, není tento požadavek nelogický. A jistě by nebylo vhodné ho obratem odsoudit jako arogantní nebo nepřijatelný. Je to totiž pouze odraz toho, jaký je stav v elektrárenství a distribuci elektrického proudu.

To neznamená, že by se mělo ČEZu něco horečnatě slibovat. To vůbec ne. Ale investor v této oblasti má přece jenom právo na nějaké státní záruky toho, že jeho podnikatelské prostředí nebude státem nějak zásadně změněno. Jednou z možností takové garance je opravdu zastropovaná a tedy stanovená cena elektrické energie. ČEZ to prostě zkouší a to je naprosto legitimní postup.