Bavorsko vítězí, Češi - a nejen oni - budou platit. A je to správně

Němci mohou zavést dálniční mýto v podstatě pouze pro cizince a není to v rozporu s legislativou Evropské unie. Na přímý dotaz to odpověděl komisař pro dopravu EU Slim Kalas. Tím se sice pro české motoristy zvýšila pravděpodobnost, že na německých dálnicích budou muset jezdit se známkou, ale evropské národy dosáhly jednoho podstatného vítězství.

V posledních letech jsme byli svědky soustavného utvrzování nadvlády unijní legislativy nad právem jednotlivých zemí. Toto vyjádření ale potvrzuje staré dobré pravidlo, že doma je hospodářem ten, kdo je domácí, a ostatní jsou hosté a musí se přizpůsobit. Záblesk rozumu v pomalu se šířící vlně zprůměrování a zglajchšaltování všeho – od pověstných banánů a pevnosti pánských slipů v tahu až po pokusy sjednotit daně. Bavorská CDU pomalu, ale s pravou systematičností konzervativce, směřuje ke splnění svého volebního slibu.

Samozřejmě nebude komfortní platit za německé dálnice. Bylo příjemné jezdit Německem napříč a nechystat si drobné do kasiček ani platit za nálepky na okno. Jenže (i když kvalita německých dálnic není už dávno nijak oslnivá) používat cizí veřejný statek zadarmo je přece divné. Němci platí svoji dálniční síť ze svých daní, především z dosti podstatné daně z motorových vozidel. Cizinci na ni přispívají maximálně tím, že si koupí nějaký benzín u německé pumpy, což znamená spotřební daň a DPH. Což jistě není adekvátní platba. (Mluvíme zde o osobních autech, u nákladní dopravy je to pochopitelně zcela jinak.)

Stanovisko Komise vyjádřené slovy „evropského ministra dopravy“ je významným průlomem do unijního myšlení. Samozřejmě je to průlom do jisté míry nebezpečný v tom, že by se mohl začít šířit i tam, kde by to mohlo znamenat redukci unijních výhod, tedy do svobodného pohybu zboží, kapitálu a lidí. Toto riziko jistě existuje. Ale v danou chvíli je podstatnější, že zde je jistý ideový precedent, který v podstatě říká, že národní pravidla jsou svrchovaná.

V současné Unii existuje mnoho neuralgických bodů, o které se vedou silné spory. Například: zaměstnanci francouzské pobočky firmy sídlící v Irsku, přičemž jde o zaměstnance různých národností a státních občanství, spadají pod pracovní právo irské nebo francouzské? Firmě by samozřejmě vyhovovalo, aby to bylo právo irské, které je „liberální“, přinejmenším v porovnání s právem francouzským. Francouzský stát zase samozřejmě trvá na tom, že tito zaměstnanci musí spadat pod právo francouzské – již jenom kvůli pojištění a dalším skutečnostem. Jako příznivce liberálního práva a nízkých daní bych fandil irské variantě, ale samozřejmě je logika jasná. Prostor jedné pobočky soukromé společnosti nemůže být prostorem platnosti jiných zákonů, než jaké existují v celé zemi.

Podobných sporů existuje opravdu mnoho a v každém z nich platí, že jde o příští podobu evropské integrace. Bohužel jsme my v České republice zase plně zaujati vlastními dosti malichernými problémy se sestavováním vlády a s tím, zda schůzka byla či nebyla, zda ji svolal Pavel nebo Šavel. Kvůli obskurním místním nesmyslům nám nezbývá čas ani energie mluvit do podstatných věcí, které opravdu budou ovlivňovat náš život v příštích desetiletích. Měli bychom se pokusit alespoň občas kouknout přes pohraniční pohoří do ciziny a všimnout si, že zatímco se tady bavíme podružnostmi, Evropská unie a všichni okolo se dynamicky mění.