Praha, město věží I. - Okem agentů StB

Do věží, ke zvonům... Po stopách Viktora Preisse s fotoaparátem v ruce. Vystoupejte s námi do pražských věží, skýtajících neokoukatelné pohledy na českou metropoli. Jako první přichází Věž Chrámu sv. Milukáše na Malostranském náměstí.

Už kdysi v dětství mě fascinoval onen notoricky známý přívlastek "stověžatá", kterým se Praha často honosí. Vzpomínám si, že jsem se pokoušel dělat si seznam všech pražských věží a věžiček, o kterých jsem se doslechl - jen tak, pro pořádek - abych si ověřil, zda je jich skutečně sto. Při nějaké dvoustovce už mě to přestalo bavit... 

S mou každým rokem vzrůstající vášní pro fotografování se však tento dětský sen probudil znovu a po shlédnutí pořadu České televize "Praha, město věží" se transformoval do něčeho bláznivějšího - vzít fotoaparát a osobně vystoupat na každou z těch věžiček, na kterou se mi to podaří. Což je o to bláznivější, že se mi motá hlava už při výstupu na židli při výměně žárovky.

V Praze se nachází necelá desítka běžně přístupných věží a rozhleden, dostat se na ostatní může být poněkud složitější, pokud to vůbec nějak možné je. Ale tím jsem se zatím rozhodl nezatěžovat a dle vzoru, jímž se řídil už Jan Amos Komenský, jsem se rozhodl postupovat od nejjednoduššího k nejsložitějšímu.

První k nebi se naklánějící stavbou, která upoutala po krátkém internetovém vyhledávání mou pozornost, je monumentální barokní katedrála - Chrám svatého Mikuláše na Malé Straně. Zvláštní je, že kolem něho člověk denně chodí - no, možná ne denně, ale několikrát za týden se pohledu na jeho střechy prostě nevyhnete, pokud žijete v Praze - a nikdy mě nenapadlo, že je jeho věž veřejnosti přístupná.

Prohlídky poskytuje - za několik desítek korun - Muzeum hlavního města Prahy. Takže pokud vám v peněžence přebývá pár mincí a nacházíte se zrovna v centru, není nic jednoduššího než si namasírovat lýtka a vydat se po schodech mezi oblaka. A skutečně - buďte připraveni na dost strmé a dlouhé stoupání - schodů si pro vás architekti tentokrát připravili skutečně požehnaně.

Cestou můžete obdivovat kamenné zdivo, dřevěné schodiště a občasný průhled jedním z pár malých okének, ale zdobená krása chrámové lodě pod vámi zůstane neprodyšně skryta. Stejně jako jakýkoliv náznak, že vůbec existuje. 

Když konečně zadýcháni dojdeme k pánovi, který nám ukazuje cestu ke dveřím na ochoz, užíváme si ještě pár vteřin pocit vítězství - než pochopíme, že se nacházíme tak v polovině našeho stoupání. Přesto jsou pohledy na historické centrum Prahy naprosto uchvacující - obzvlášť proto, že jsme si pro svou cestu vybrali zřejmě jediný den v roce, kdy je naše město pod lehkou sněhovou pokrývkou.

Výhoda moderní technologie spočívá i v tom, že přes svůj špatný zrak (jako v mém případě), můžete využít teleobjektivu a přiblížit si i objekty, které byste si jinak prohlédli dost matně. A v tom vlastně asi spočívá krása těchhle pohledů z výšin ještě víc, než v tom panoramatickém skyline města - podívat se na známé objekty z jiného úhlu. 

Pokud jsme náležitě odpočatí a dostatečně jsme se pokochali pohledy na Prahu, můžeme pokračovat ve stoupání do samotné věže nad námi. S tou další stovkou schodů zároveň přichází zklamání, neboť na jejich konci se nachází pouze nevelká místnost s vyloženě miniaturními okénky, které jsou navíc potažené všudypřítomnou síťkou proti městskému ptactvu, takže očekávání kvalitních fotek se zřejmě nevyplatilo. Přesto se vystoupat až na horu podle mého názoru určitě vyplatí - agenti Státní bezpečnosti používali místnost jako svou tajnou pozorovatelnu a dle toho je i celá zařízená. Takže ať už se o studium totality zajímáte, nebo si chcete jen na vlastní kůži vyzkoušet jaké mrazení do zad vám takové prostředí dá; určitě to není všední zážitek a vřele doporučuji. Na taková místa není moc dobré rychle zapomínat.

Doufám, že se vám článek líbil a budu se těšit někdy příště u dalšího fotoreportu z některé z pražských věží. (y)