Víra a skutky

Otázka víry a skutků, respektive toho, zda jsme spaseni z víry nebo ze skutků, případně z nějaké jejich kombinace, patří k nejstarším křesťanským dilematům. V jiné podobě se objevuje v etickém dilematu, zda je lepší ve výsledku dobrý čin vykonaný z pochybných pohnutek, nebo zda to, na čem skutečně záleží, je dobrá vůle.

Pokud se nad tímto člověk nezamýšlí s ohledem na dobro, tj. Boha, ale s ohledem na doslovné lpění na těch či oněch biblických či jiných výrocích, dospěje k absurditám. Například k přesvědčení, že člověk, který vykonal mnoho dobrého, ale v doktrinárním smyslu nevyznával tu kterou pravou víru, je odsouzen k věčnému zatracení, což je velmi urážlivá představa – především proto, že uráží Boha. Samařané v biblické době neuctívali Boha košer způsobem a právě proto se jeden z nich stal aktérem známého Ježíšova podobenství o tom, že bližní není ten, kdo je doktrinálně košer (v podobenství kněz a levita), ale ten, kdo se nechá pouhout soucitem a pomůže druhému v nouzi, aniž by tak činil z nějakých zištných důvodů.

Na druhou stranu intuitivně cítíme, že dobré skutky samy o sobě nemusejí reprezentovat etické dobro, pakliže jsou konány se záměrem dosáhnout nějakého zisku či výhody, ať už jde o materiální zisk, dobré jméno a prestiž nebo o zajištění si privilegované a pohodlné posmrtné existence. Ježíš řekl: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ (Mt 6,1). To je dobré, ale myslím, že není od věci k tomu doplnit: „Varujte se také konat skutky spravedlnosti před Bohem, jemu na odiv, s cílem získat odměnu v nebesích; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“

Lze skloubit víru a skutky tak, aby bylo konání dobrých skutků ve smyslu podobenství o milosrdném Samařanovi v souladu s Pavlovými slovy v listu Efezským (2,8-9): „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“?

Lze. Lze to už na základě Nového zákona právě s ohledem na šestou kapitolu Matoušova evangelia, především druhý verš, kde čteme: „Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.“

Dobrý skutek je skutek vykonaný bez touhy po odměně. Někdo by to patrně zformuloval slovy „bez touhy po světské odměně“, ale to odmítám. Bez touhy po jakékoli odměně, pouze z lásky k dobru, tj. Bohu, a bez implicitního požadavku nějaké reciprocity.

Všimněme si zde určité paralely s východními náboženstvími, především zenovým buddhismem. I tam se setkáváme s požadavkem konání bez touhy po výsledku, s důrazem na přítomnost, v niž člověk koná to, co je správné, a nefixuje se na minulost ani budoucnost. Vskutku si nedokáži představit lepší přístup a lepší rozpoložení třeba u lukostřelce a sám tuto techniku poměrně často používám při fotografování, ale chybí mi tam láska.

Filosoficky tento směr etického přemyšlování dotáhl k dokonalosti Immanuel Kant, když nastolil tento paradox: Vše, o čem si myslíme, že konáme ze svobodné vůle, třeba rozhodování o tom, zda budu číst tu či onu knihu, nebo jakou si koupím zmrzlinu, je ve skutečnosti deterministické. Je to důsledek kauzálních řad různých vlivů a my máme pouze pocit svobodné vůle. To zformuloval už Spinoza a současná věda o mozku to znovu a znovu potvrzuje. I dobrý skutek je možné nahlédnout jako na důsledek nějaké série příčin. Znamená to tedy, že jsme jen deterministické mašinky a základ vší etiky, svobodná volba mezi dobrem a zlem, je iluze? Kant se rozhodl etiku zachránit následujícím tahem: Ano, z hlediska empirického poznání nemůžeme hovořit o tom, co není empiricky poznatelné, tj. o Bohu, svobodné vůli a konečné podstatě světa. Můžeme ale postulát svobodné vůle přijmout z praktického hlediska jako základ našeho jednání. Následně Kant na základě přesného a logického postupu zformuloval svůj slavný kategorický imperativ: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ To samozřejmě lze chápat jako zpřesnění zlatého pravidla, vtip je ale v tom, že Kant říká: Svobodně konáme tehdy a jen tehdy, pokud se řídíme mravním zákonem, pokud konáme dobro pro dobro samo. Tedy, paradoxně, když se cítíme svobodně, vězíme až po uši v nesvobodě, když konáme tak, jak nám to předepisuje univerzální mravní zákon, jsme svobodní – a víc než to: Opouštíme svět následků a ocitáme se v danou chvíli ve světě příčin, vyvazujeme se z běžného empirického světa.

Zvenku ovšem, tedy z hlediska empirického pozorování, neexistuje způsob, jak odlišit, zda dotyčný jedná z nějaké světské pohnutky, nebo zda se řídí mravním zákonem. To ví jen každý jednající – pokud není psychopat, svědomí mu na takovou otázku dokáže spolehlivě odpovědět.

Jsem přesvědčen, že čin vykonaný kvůli dobru samu, není skutkem ale aktem víry, a že je v něm přítomen Bůh (vlastně v něm, coby dobro samo, nemůže nebýt přítomen).

Na rozdíl od některých věřících si o lidech, kteří vyznávají jiné náboženství než já, a stejně tak i o bezvěrcích, nemyslím, že skončí v pekle nebo je čeká jakákoli jiná forma zatracení kromě té, kterou si my lidé, bez ohledu na vyznání nebo nevyznání, působíme my sami. Vzhledem k tomu, že víru v doktrinárním smyslu, stejně jako lásku ke komukoli, Boha nevyjímaje, nelze poručit, nelze jejich absenci pokládat za nějaký mravní či duchovní nedostatek. Vše dobré, co lidé činí pro dobro samo, činí Bohu, a je bezvýznamné, zda v Boha věří tím či oním způsobem, nebo v něj nevěří vůbec. Kdo koná dobro z bezpodmínečné lásky k dobru je v té chvíli spasen bez ohledu na to, jaký právě zastává světonázor. Spasení přitom není ze skutku ale ve skutku, neplyne z něj, je v něm přítomno. Člověk koná akt víry a přebývá v něm Bůh. To je milost. A nemusí se cítit být uražen, pokud se dozví, že o něm někdo, jako právě teď já, píše takové věci, jaké teď píši. Používám prostě určitý jazyk vycházející z určitého konceptuálního rámce. Jsou to konec konců jen slova, to, oč běží, je podstata.

Pokud jde o dobro, osobně je nevnímám pouze jako morální dobro v kantovském smyslu. Věřím v hlubokou souvislost dobra a krásy, jak to bylo tématizováno už v antice. Nejen v dobrém skutku, ale i v procesu vzniku uměleckého díla, pakliže vzniká z vnitřní potřeby a ne na objednávku či z jiných světských důvodů, přebývá Bůh. Lidé, kteří někdy něco takového vytvořili, nejspíš vědí, o čem mluvím.

Ale dobro či krásu, o kterých zde mluvím, nelze redukovat na nějaké počiny „velkých duchů“, lidí nějak speciálně nadaných duchovními a tvůrčími schopnostmi či intelektem. To bychom zde hlásali gnostické dělení lidí na neschopné, napůl schopné a vyvolené pokud jde o možnost poznání Boha, a to je třeba odmítnout. Dobro musí být pro všechny, jinak by nebylo pro nikoho. Neexistují velké a malé činy pokud jde o konání dobra.

Kdysi se mě někdo zeptal, jak si představuji na co nejobecnější rovině naplňování smyslu života tak, aby se vztahovalo na všechny lidi. Myslím, že spočívá ve snaze člověka udělat svět o něco lepším, než byl. Nemusí to být nic velkého ani světoborného, může to být výchova dětí (to je velký počin!), může to být čištění studánek, může to být symfonie či sbírka básní, může to být péče o zatoulanou kočku, může to být záchrana životů, může to být pohlazení, může to být boj proti útlaku a za lepší svět, může to být, může to být sebeobětování, může to být odpuštění... Každý může měnit svět k lepšímu, dobro není pro vyvolené!