The Road (2009) a Stake Land (2010) –recenze/srovnání postapo filmů

Postapokalyptický  žánr mám velice rád. Ostatně jistě nejsem sám, kdo si čas od času představuje, jak by vypadal život poté, co by se zhroutilo vše, co naivně pokládáme za jisté.

V minulém roce jsem shlédl dva zajímavé „postapo filmy“ a rád bych se se čtenáři podělil o své dojmy.
The Road australského režiséra a původně výtvarníka Johna Hillcoata je adaptací Pulitzerovou cenou ověnčené stejnojmenné knihy (jíž jsem nečetl, ale asi si ji přečtu) Cormaca McCarthyho. Námět je jednoduchý: Před přibližně deseti lety došlo k jakési nespecifikované katastrofě – nikdo doopravdy neví, co se vlastně stalo. Miliony lidí zemřely, ať už přímo v důsledku katastrofy, nebo vyhladověním, vraždou (obvykle z kanibalistických důvodů) či sebevraždou. Otec a jeho desetiletý syn, který se narodil krátce po katastrofě, jsou na cestě za nadějí, kterou očekávají na jihu, na pobřeží. Veškerý svůj skromný majetek si vezou v nákupním košíku, vybaveným zpětným zrcátkem, aby viděli, zda je někdo nesleduje. Jediným zdrojem radosti jsou pro ně občasné nálezy jídla či pití. Na své pouti se setkávají s loupeživými gangy, kanibaly či zloději. V průběhu filmu také sledujeme retrospektivní náhledy do mužovy šťastnější minulosti spojené s jeho ženou, jež tíhu zkázy neunesla a rozhodla se pro dobrovolnou smrt. To je rozhodně dobré téma a nyní se podíváme, jak je John Hillcoat uchopil. Nejprve přednosti: Film má úžasnou atmosféru a nabízí vizuální i hudební (autorem hudby je Nick Cave) orgie. Šedivá krajina, šedivé nebe, šedivé moře, lesy suchých stromů, pustiny, opuštěná a občas hořící města, vraky všeho možného – prostě nádhera! Depresivní, to dá rozum, ale nádhera. Reminiscence na minulý život jsou pochopitelně v jasných barvách, přičemž vzpomínky na události po katastrofě postupně mění barevnost směrem k té šedi – dobrý nápad. Vše podbarveno Caveovou atmosférickou hudbou. Vlastně si říkám, že by to bylo mnohem lepší jako dlouhý videoklip, než jako film s dějem, možná je to právě doslovnost, která film zabíjí.
A zde se dostáváme k těm slabým stránkám. Děj působí dosti nevěrohodně a hlavně zde nacházíme závažné logické lapsy: Ve filmu je řečeno, že vše, kromě lidí, zemřelo – zvířata i rostliny. Přesto se ve filmu setkáváme s pláněmi plnými suché trávy (po deseti letech už by z ní byl jen prach!), občas se objeví hmyz, který hrdinové jedí – čím se tento hmyz proboha živí? No, a nakonec se ve filmu objeví i pes, takže jak to vlastně bylo s těmi zvířaty? Za poněkud nevěrohodnou pokládám i výdrž obou hlavních hrdinů, kteří jsou schopni překonávat dlouhé vzdálenosti a občas i vyvíjet velkou fyzickou aktivitu i přesto, že už celé týdny hladoví. Když už jsme u hrdinů: Nevím, kde přesně se stala chyba, ale prostě jsem se do nich nedokázal vcítit a prožívat s nimi jejich zoufalé putování. Celou dobu u mě převažoval takový odtažitý pocit, kdy jsem se buď nudil, nebo žasl nad zmíněnými skvělými záběry. Nic víc. Možná by k vyvolání stejného dojmu stačilo pustit si trailery (mimochodem: popis katastrofy, který je v trailerech naznačen, ve filmu není).
V oficiálním textu distributora se píše: “Cesta je dobrodružný a hororový příběh. Je to road movie, stejně jako příběh o lásce mezi otcem a synem. Jde o napínavé vyprávění o největších lidských ctnostech i hříších.“ Ano, skutečně tomu tak je. Jenže právě ten lidský rozměr, jenž byste tam očekávali, jsem ve filmu bohužel nenašel.
Stake Land kanadského režiséra Jima Micklea bývá k filmu The Road přirovnáván, i když, řekl bych, ne zcela právem. Z mého pohledu je svým způsobem protikladem Cesty. Základní téma je podobné: Došlo k celosvětové katastrofě, jež tentokrát spočívala v tom, že se na světě objevili upíři, přičemž se ovšem nejedná o blazeované upíry, jak je známe z většiny filmů, o jistém mezi mládeží oblíbeném seriálu ani nemluvě, ale krvelačné a nepříliš inteligentní bestie podobné spíše živým mrtvým v podání Snyderova remaku Úsvitu mrtvých – jsou pekelně rychlí. Hlavními hrdiny jsou, stejně jako v případě Cesty, muž a chlapec, i když v tomto případě nejde o otce a syna, ale o lovce upírů a kluka, jehož hlavní hrdina zachránil a nyní jej učí umění bojovat a přežít. Zatímco v Cestě putují hrdinové na jih, zde se vydávají na sever, kde je na upíry příliš chladno. Na rozdíl od Cesty hlavní hrdina není paranoidní, je ochoten přibrat další lidi, svět také není tak pustý, jsou v něm různé enklávy, kde se žije víceméně normálně, pokud ovšem, pravda, nedojde k útoku ze strany nějaké jiné enklávy – jako obvykle se ukazuje, že nejhorší bestií není krvelačný dravec, ale člověk sám. Jenže člověk dokáže být také soucitný a laskavý; tak, jako je schopen vraždit a prahnout po moci, je schopen i pomáhat, podělit se a projevovat lidskost v tom nejlepším smyslu slova. A zde nacházím největší přednost filmu Stake Land – člověčinu. Už dlouho jsem ve filmu nenarazil na tak bytostně lidské postavy. Navíc mě zcela dostával kontrast mezi civilním hraním herců a nenormálním světem. Každá postava je výborně vytvořená, skvěle zahraná, člověk se s ní dokáže ztotožnit a když pak některý z hrdinů zemře, je mu z toho fakt smutno! Jedinou výjimkou je hlavní záporák, psychopatický vůdce náboženské sekty, který je značně šablonovitý, nicméně to vnímám jako autorský záměr: Zobrazit dobro jako přirozené, normální a načichlé člověčinou a zlo jako šablonovité, nepřirozené, okázalé a nabubřelé.
Děj filmu sám o sobě ničím výjimečný není, je to prostě příběh o putování skupiny lidí, vlastně to ani není moc horor (i když pár působivých hororových scén tam najdeme), spíše postapokalyptický “survival“. Vizuálně, hudebně i co se atmosféry týče snímek rozhodně nekulhá, i když není ani zdaleka tak vypiplaný jako The Road.
Jeden z přispěvatelů na ČSFD napsal: “Vynikající. To, co na mě nefungovalo v The Road, mě tady válcovalo bez jediného klopýtnutí. Atmosférické, bez zbytečných keců a CGI. A hlavně fungují vztahy mezi postavami a to spolu skoro nemusí mluvit.“ Výstižněji to už snad ani napsat nejde. Stake Land je film, který vám svou neokázalostí zůstane pod kůží a budete mít chuť shlédnout jej znovu.
Shrnuto: Přestože je The Road film jednoznačně ambicióznější, Stake Land je z mého pohledu mnohem lepší. Potřebujete-li vidět úchvatné postapokalyptické scenérie, Cesta vás vrchovatou měrou uspokojí, ale jestli toužíte po příběhu s postavami, za něž budete dýchat, volte Stake Land.

V minulém roce jsem shlédl dva zajímavé „postapo filmy“ a rád bych se se čtenáři podělil o své dojmy.

The Road australského režiséra a původně výtvarníka Johna Hillcoata je adaptací Pulitzerovou cenou ověnčené stejnojmenné knihy (jíž jsem nečetl, ale asi si ji přečtu) Cormaca McCarthyho. Námět je jednoduchý: Před přibližně deseti lety došlo k jakési nespecifikované katastrofě – nikdo doopravdy neví, co se vlastně stalo. Miliony lidí zemřely, ať už přímo v důsledku katastrofy, nebo vyhladověním, vraždou (obvykle z kanibalistických důvodů) či sebevraždou. Otec a jeho desetiletý syn, který se narodil krátce po katastrofě, jsou na cestě za nadějí, kterou očekávají na jihu, na pobřeží. Veškerý svůj skromný majetek si vezou v nákupním košíku, vybaveným zpětným zrcátkem, aby viděli, zda je někdo nesleduje. Jediným zdrojem radosti jsou pro ně občasné nálezy jídla či pití. Na své pouti se setkávají s loupeživými gangy, kanibaly či zloději. V průběhu filmu také sledujeme retrospektivní náhledy do mužovy šťastnější minulosti spojené s jeho ženou, jež tíhu zkázy neunesla a rozhodla se pro dobrovolnou smrt. To je rozhodně dobré téma a nyní se podíváme, jak je John Hillcoat uchopil. Nejprve přednosti: Film má úžasnou atmosféru a nabízí vizuální i hudební (autorem hudby je Nick Cave) orgie. Šedivá krajina, šedivé nebe, šedivé moře, lesy suchých stromů, pustiny, opuštěná a občas hořící města, vraky všeho možného – prostě nádhera! Depresivní, to dá rozum, ale nádhera. Reminiscence na minulý život jsou pochopitelně v jasných barvách, přičemž vzpomínky na události po katastrofě postupně mění barevnost směrem k té šedi – dobrý nápad. Vše podbarveno Caveovou atmosférickou hudbou. Vlastně si říkám, že by to bylo mnohem lepší jako dlouhý videoklip, než jako film s dějem, možná je to právě doslovnost, která film zabíjí.

A zde se dostáváme k těm slabým stránkám. Děj působí dosti nevěrohodně a hlavně zde nacházíme závažné logické lapsy: Ve filmu je řečeno, že vše, kromě lidí, zemřelo – zvířata i rostliny. Přesto se ve filmu setkáváme s pláněmi plnými suché trávy (po deseti letech už by z ní byl jen prach!), občas se objeví hmyz, který hrdinové jedí – čím se tento hmyz proboha živí? No, a nakonec se ve filmu objeví i pes, takže jak to vlastně bylo s těmi zvířaty? Za poněkud nevěrohodnou pokládám i výdrž obou hlavních hrdinů, kteří jsou schopni překonávat dlouhé vzdálenosti a občas i vyvíjet velkou fyzickou aktivitu i přesto, že už celé týdny hladoví. Když už jsme u hrdinů: Nevím, kde přesně se stala chyba, ale prostě jsem se do nich nedokázal vcítit a prožívat s nimi jejich zoufalé putování. Celou dobu u mě převažoval takový odtažitý pocit, kdy jsem se buď nudil, nebo žasl nad zmíněnými skvělými záběry. Nic víc. Možná by k vyvolání stejného dojmu stačilo pustit si trailery (mimochodem: popis katastrofy, který je v trailerech naznačen, ve filmu není).

V oficiálním textu distributora se píše: “Cesta je dobrodružný a hororový příběh. Je to road movie, stejně jako příběh o lásce mezi otcem a synem. Jde o napínavé vyprávění o největších lidských ctnostech i hříších.“ Ano, skutečně tomu tak je. Jenže právě ten lidský rozměr, jenž byste tam očekávali, jsem ve filmu bohužel nenašel.

Stake Land kanadského režiséra Jima Micklea bývá k filmu The Road přirovnáván, i když, řekl bych, ne zcela právem. Z mého pohledu je svým způsobem protikladem Cesty. Základní téma je podobné: Došlo k celosvětové katastrofě, jež tentokrát spočívala v tom, že se na světě objevili upíři, přičemž se ovšem nejedná o blazeované upíry, jak je známe z většiny filmů, o jistém mezi mládeží oblíbeném seriálu ani nemluvě, ale krvelačné a nepříliš inteligentní bestie podobné spíše živým mrtvým v podání Snyderova remaku Úsvitu mrtvých – jsou pekelně rychlí. Hlavními hrdiny jsou, stejně jako v případě The Road, muž a chlapec, i když v tomto případě nejde o otce a syna, ale o lovce upírů a kluka, jehož hlavní hrdina zachránil a nyní jej učí umění bojovat a přežít. Zatímco v Cestě putují hrdinové na jih, zde se vydávají na sever, kde je na upíry příliš chladno. Na rozdíl od Cesty hlavní hrdina není paranoidní, je ochoten přibrat další lidi, svět také není tak pustý, jsou v něm různé enklávy, kde se žije víceméně normálně, pokud ovšem, pravda, nedojde k útoku ze strany nějaké jiné enklávy – jako obvykle se ukazuje, že nejhorší bestií není krvelačný dravec, ale člověk sám. Jenže člověk dokáže být také soucitný a laskavý; tak, jako je schopen vraždit a prahnout po moci, je schopen i pomáhat, podělit se a projevovat lidskost v tom nejlepším smyslu slova. A zde nacházím největší přednost filmu Stake Land – člověčinu. Už dlouho jsem ve filmu nenarazil na tak bytostně lidské postavy. Navíc mě zcela dostával kontrast mezi civilním hraním herců a nenormálním světem. Každá postava je výborně vytvořená, skvěle zahraná, člověk se s ní dokáže ztotožnit a když pak některý z hrdinů zemře, je mu z toho fakt smutno! Jedinou výjimkou je hlavní "záporák", psychopatický vůdce náboženské sekty, který je značně šablonovitý, nicméně to vnímám jako autorský záměr: Zobrazit dobro jako přirozené, normální a načichlé člověčinou a zlo jako šablonovité, nepřirozené, okázalé a nabubřelé.

Děj filmu sám o sobě ničím výjimečný není, je to prostě příběh o putování skupiny lidí, vlastně to ani není moc horor (i když pár působivých hororových scén tam najdeme), spíše postapokalyptický “survival“. Vizuálně, hudebně i co se atmosféry týče snímek rozhodně nekulhá, i když není ani zdaleka tak vypiplaný jako The Road.

Jeden z přispěvatelů na ČSFD napsal: “Vynikající. To, co na mě nefungovalo v Cestě, mě tady válcovalo bez jediného klopýtnutí. Atmosférické, bez zbytečných keců a CGI. A hlavně fungují vztahy mezi postavami a to spolu skoro nemusí mluvit.“ Výstižněji to už snad ani napsat nejde. Stake Land je film, který vám svou neokázalostí zůstane pod kůží a budete mít chuť shlédnout jej znovu.

Shrnuto: Přestože je The Road film jednoznačně ambicióznější, Stake Land je z mého pohledu mnohem lepší. Potřebujete-li vidět úchvatné postapokalyptické scenérie, Cesta vás vrchovatou měrou uspokojí, ale jestli toužíte po příběhu s postavami, za něž budete dýchat, volte Stake Land.