Subjektivní (foto)reportáž z blokování nácků v Brně

Více či méně objektivní zprávy o průběhu prvomájového blokování pochodu Dělnické mládeže Brnem si můžete přečíst v různých profesionálně pojatých reportážích a já se upřímně řečeno necítím povolán k něčemu takovému. Takže napíši jen jak jsem to prožíval a jak jsem přitom fotil a filosofoval.

Otázka, zda jít či nejít na tuto akci byla samozřejmě rozhodnuta předem. Náckům je třeba dát vědět, že jejich odpůrci dokáží zmobilizovat víc lidí než oni, protože síla je to jediné, čemu náckové rozumějí. To není v rozporu s deklarovanou nenásilností demonstrace – ona bohatě stačí síla potenciální, síla, která v nich dokáže vzbudit pocit, že kdyby je nechránily stovky těžkooděnců, museli by potupně zdrhnout. Tohle jsem si odfilosofoval už předem a nutno dodat, že tento cíl splnila akce Brno Blokuje na výbornou.

Dalším důvodem, proč se akce zúčastnit, byla samozřejmě příležitost fotografovat zajímavá témata, k nimž se pouliční fotograf běžně nedostane. Zvažoval jsem, jak to pojmout, respektive jaký fotoaparát si vzít. Nabízela se možnost vzít pohotový malý kompakt Sony Cybershot s rychlým automatickým ostřením a slušnou optikou. Pokud bych měl být jediný, kdo by měl akci fotograficky zdokumentovat, byla by to jasná volba. Nicméně jsem se rozhodl, že si to zkomplikuji a zvolil jsem zrcadlovku Sony Alpha A230 s objektivem Helios-44-2 připojeným skrze redukci. V této kombinaci lze fotografovat pouze s manuálním nastavením úplně všeho. Reálná ohnisková vzdálenost 87mm odpovídá nejkratším teleobjektivům. Mým cílem bylo fotit pokud možno s nízkou hloubkou ostrosti a snažit se dosáhnout fotografií lidí v kontextu dění tak, aby působily dojmem filmových záběrů. Jak se mi to povedlo, posuďte sami (mohlo to dopadnout i lépe, ale byl to první systematický pokus o něco takového).

Takže jsem měl dobré filosofické opodstatnění své účasti a zvolený fotoaparát a mohl jsem se vydat do terénu. Když jsem dorazil na Malinovského náměstí, byl tam už v plném proudu happening. Zástupci církví se ekumenicky modlili, alternativní muzikanti alternativně hráli, organizátoři organizovali a lidé se bavili mezi sebou nebo prostě jen tak.

Nebylo možné si nevšimnout, že jak hnutí Žít Brno, tak brněnští Zelení aktivně propagovali svou přítomnost a podporu celé akci. Přestože se blokády aktivně a s velkým nasazením zúčastnili v celkem slušné míře i jednotliví brněnští komunisté, kdo je neznal, nevěděl o tom. Městský výbor KSČM akci morálně ani jinak nepodpořil. Naštvalo mě to. Kdo jiný už by sakra měl podpořit protifašistickou akci než komunisté? To měl Městský výbor tolik práce s organizováním čím dál stejně nudného tradičního prvomájového setkání na Moravském náměstí, že rozsáhlou protináckovskou akci v centru Brna nezaregistroval? Nebo je tak posedlý svou kritikou současné městské politiky Žít Brno a Zelených, že nedokázal být nad věcí pokud jde o společný zájem? Posléze mi na můj dotaz bylo řečeno, že organizátoři komunisty o podporu nepožádali. Jeden soudruh mi na tuto odpověď soukromě (proto nebudu jmenovat) řekl: „Rozhodně nemůžeme čekat, že za námi budou všichni prosit, abychom je milostivě podpořili.“ Přesně! Ale dosti už komunistů...

Jak čas plynul, šířily se davem informace o tom, že nácků je kolem dvou stovek. Bylo zjevné, že pokud jde o osobní bezpečnost, náckové rozhodně nebudou problém. Zato se vyrojili policejní těžkooděnci a spolu s nii informace, že Dělnická mládež už míří směrem od Hlavního nádraží k nám. organizátoři začali s manévry.

Organizátoři byli skvělí. Byli mnohem lepší, než jak očekávala policie, řekl bych, což se ukáže dále. Měli perfektní přehled o tom, co se kde děje, a nepotřebovali k tomu ani vrtulník. Na měnící se situaci reagovali promptně a dařilo se jim rozmisťovat účastníky na všechna strategická místa. Fakt jsem si připadal jako voják řízený kompetentními důstojníky. Byla to zajímavá zkušenost. Rozhodl jsem se přijmout tuto roli a nesnažit se být všude. Kdybych se rozhodl přijmout naopak roli dokumentaristy a snažit se zachytit vše podstatné, bylo by to také v pořádku, ale takových tam bylo více (v závěru článku budou odkazy na zajímavé fotoreportáže).

Za celou dobu jsem se nepříteli ani nedostal na dohled, přesto jsem si nepřipadal zbytečný.

Policie odklonila nácky na ulici Koliště. V té oblasti jsem se právě vyskytoval. Náckové byli počastováni hlasitými nadávkami, těžkooděnci udržovali odstup.

V této chvíli byli policisté vcelku v pohodě. Vynutili si desetimetrový odstup davu od svých aut, dav poslechl, v hlase policisty byla autorita. Rozhodně jsem se na policii nikterak nezlobil, chápal jsem, že dělají svoji práci a v této chvíli ji dělali dobře.

Dělnická mládež pokračovala po Kolišti a my jsme byli odvoláni na ulici Rooseveltovu, kde jsme náckům nejprv zabránili vrátit se na trafu přes Jezuitskou a potom jsme se vydali zablokovat Moravské náměstí. Část aktivistů se mezitím přesunula na Náměstí svobody, kde Dělnická mláděž svůj pochod začala a kam se plánovala vrátit.

Myslím, že v tento moment jsme už opravdu začali lézt zasahujícím policistům na nervy. Jeden z nich, kterého jsem právě míjel, zrovna vysvětloval jakési řidičce, že vůbec neví, kudy kam bude možné projet, protože situace se každou minutou mění. Rozdělení aktivistů na několik samostatně operujících skupin muselo být fakt na nasrání.

Když jsme se dostali na Moravské náměstí, konkrétně na roh ulic Koliště a Lidická, začala se část aktivistů přesouvat do parku na Moraváku a těžkooděnci vzápětí obě skupiny oddělili.

Někdy v té době Dělnická mládež dorazila na roh Koliště a Lidické. Aktivisté se tam hrnuli za nimi, část z nich blokovala pochod v sedě. U toho jsem ale nebyl, protože policisté začali dav vytlačovat do ulice Lidická a tam jsem byl i já. Vytlačování koňmi sice nebylo zvlášť příjemné, ale za hledáčkem fotoaparátu se člověk cítí celkem bezpečně. Nicméně hlas policisty, který na nás řval, už nebyl autoritativní, ne úplně, byly v něm stopy hysterie. Zdálo se mi, že policisté ztrácejí nervy a to zavánělo průserem.

Zbytek akce jsem strávil na Lidické. Fotil jsem lidi, zablokovanou tramvaj a starou paní s naším transparentem.

Pak se náckové vydali pod policejní ochranou k Náměstí svobody, policie odvezla aktivisty zadržené za neuposlechnutí příkazu k vyklizení ulice Koliště, zbytek lidí se rozešel probrat to všechnoněkde v hospodě apod. Já už jsem toho měl docela nad hlavu, takže jsem udělal poslední snímek a šel domů.

Až z druhé ruky mám právy o tom, že na jiných místech policisté skutečně nervy ztratili a došlo na obušky, slzný plyn a vůbec první použití "bezbolestné paintballové pušky" (to dá rozum, že paintballové zbraně jsou bezbolestné, proto se také lidé paintballovým hrátkám oddávají v kraťasech a tričku...[ironie]). Podle jedné fotograficky dobře zdokumentované zprávy policisté zazmatkovali především ve chvíli, kdy se jeden z těžkooděnců zapomněl mezi davem. Zprávy a videa jsou i ze střetu na Moraváku. Stížnosti se týkají především zásahů bez předchozí výzvy.

Vzhledem k tomu, že jsem u incidentů nebyl, nemohu je pořádně zhodnotit, ale říkám si, že když se člověk rozhodne zúčastnit takové akce, tak musí počítat s tím, že dojde ke konfliktu s policií, a konflikt s policií jaksi z podstaty věci není příjemná záležitost. V tomto případě všichni odešli po svých, byť třeba s nějakými těmi modřinami či pálícíma očima, k žádné policejní brutalitě vůči účastníkům blokády v masovém měřítku rozhodně nedošlo, vždy šlo o lokální incidenty. Zdokumentovaný incident s policistou, který zůstal v padajícím davu, což policistovi kolegové zřejmě chybně interpretovali jako napadení davem, by bylo možné prošetřit, ale upřímně řečeno, zvláště vzhledem k napjaté situaci, která tam byla, tak nějak lidsky chápu, že zasahující policisté v tomto případě nervy ztratili.

Samozřejmě se v případě akcí tohoto typu naskýtá otázka po smyslu. Má smysl porušovat zákon a bránit jiné skupině, byť fašistické, v realizaci legální aktivity, jakkoli ji lze právem vnímat jako nelegitimní? Samozřejmě jsem si tuto otázku kladl, především z kantovského hlediska. Jsem přesvědčen, že to smysl má, ale účastníci jsou v takovém případě povinni akceptovat zákonné důsledky svého jednání. Jedná se de facto o jednu z forem občanské neposlušnosti.

Když jsme tam blokovali, přemýšlel jsem o celé záležitosti také z hlediska metafory imunitního systému. Účastnící blokády hráli roli protilátek, které vyvolaly horečku ve snaze eliminovat cizorodé těleso. No jo, říkal jsem si dále, ale neměla by být onou „protilátkou“ spíše ta policie? Ta, uvažoval jsem dále, hraje roli vakcíny – dokáže zasáhnout jen proti těm ohrožením, proti kterým je předem určena, naprogramována, ale pokud se setká se "zmutovaným virem", je bezmocná. Proto vakcína, jakkoli je důležitá, nemůže nikdy nahradit zdravý imunitní systém. To všechno je hezké, přemýšlel jsem, ale není tomu také tak, že i ti náckové sami sebe považují za imunitní systém bojující proti „nemocem“ jako jsou Romové, migranti, „multikulti“ a „pravdoláskaři“? Metafory jsou zrádné.

Tak či onak, jsem rád, že se v pátek odpoledne proti společné hrozbě dokázali sjednotit lidé s velmi rozdílnými a někdy i protichůdnými ideovými, politickými, náboženskými a jinými východisky proti lidem, kteří jsou ve své nenávisti uniformní až hrůza. To nakonec bylo, spolu s faktem, že jsem měl po dlouhé době zase jednou pocit, že žiju, asi to vůbec nejdůležitější.

---

Zdařilé fotoreportáže z akce:

Zewlakk Dlouhý Krok

Johule

Jakub Plíhal