Richard Dawkins: Sobecký gen (recenze)

"Psát komentář k Sobeckému genu není snadné ani vděčné..." píše v doslovu k této možná nejslavnější Dawkinsonově knize Jan Zrzavý. A myslím, že to platí i v případě recenze. Je vůbec možné napsat něco, co o knize nikdo nenapsal?

Patrně nikoli. Snad však moje recenze navnadí ty, kteří tuto slavnou knihu dosud nečetli. Dawkinsova kniha Sobecký gen se stala vlivnou a velmi diskutovanou publikací, jejíž význam dokládá skutečnost, že její základní myšlenky v dnešní době tvoří součást všeobecného povědomí ať už se jedná o nahrazení "sobeckého jedince" "sobeckým genem" v neodarwinismu nebo o chytlavý mem o memech. Přesto má smysl knihu číst, neboť i všeobecně rozšířeným ideám svědčí, zamyslíme-li se nad nimi v kontextu jejich původního zdůvodnění, které, a to je třeba zdůraznit, nemůže sebelepší recenze nahradit.
Jaká jsou tedy základní témata Dawkinsovy knihy? Stručně řečeno mezi ně patří polemika s ideou skupinového výběru, přičemž autor poukazuje na neřešitelné rozpory, které z takové teorie vyplývají. Místo toho jde ještě hlouběji a tvrdí, že zájem, o který v evoluci jde, není přežití jednotlivce, ale přežití genu. Jednotlivec je „vehiklem“ spolupracujících genů (jež se vyvinuly z prvotních replikátorů), je jejich "nástrojem přežití". Zde je třeba zdůraznit, že autor pochopitelně genům nepřipisuje schopnost myslet a rozhodovat se pro sobeckost, jak mu někdy bylo, dosti absurdně, vytýkáno. "Sobectví" genu je samozřejmě metafora. Gen Dawkins definuje dle funkčnosti – jeho základní vlastnosti jsou "dlouhá životnost, plodnost a přesnost replikace" a gen je základní jednotka, která tyto vlastnosti alespoň potenciálně má. "Gen je definován jako část chromozomu, která je dostatečně krátká, aby mohla vydržet dost dlouho na to, aby mohla fungovat jako významná jednotka přírodního výběru." (str. 41). Zde je třeba připomenout, že i schopnost spolupracovat s ostatními geny je evolučně výhodná vlastnost jinak "sobeckého" genu. Je také třeba poznamenat, že autor (jak nejednou zdůrazňuje) nepropaguje nějakou "darwinistickou etiku" a není genetický determinista do té míry, aby zpochybňoval autonomii lidského vědomí, svobodnou vůli atd. Naopak zdůrazňuje, že se můžeme genům vzepřít, což koneckonců děláme pokaždé, když užíváme antikoncepci.
V dalších kapitolách se autor detailně věnuje strategiím přežití, přičemž neopomíjí problematiku příbuzenství, altruismu a otázku stabilních a nestabilních strategií sobeckých genů. Jako etolog má vždy po ruce množství zajímavých příkladů především z živočišné říše.
Slavnou se stala jedenáctá kapitola Sobeckého genu, nazvaná "Memy: nové replikátory". Domnívám se, že dnes snad již není nutné teorii memů, tedy replikátorů využívajících jako prostředí lidské mozky, obšírněji vysvětlovat. Dodnes není mnoha lidem po chuti, nicméně je pro svou explanační úspornost, jednoduchost a eleganci jen těžko pominutelná.
V roce 1989 přidal autor ke knize dvě další kapitoly. První z nich se detailně a srozumitelně zabývá problematikou teorie her, konkrétně dlouhodobými řešeními takzvaného vězňova dilematu, a – jak napovídá její název "Milí hoši skončí první" – ukazuje, že strategie založená na spolupráci, ale připravená potrestat zradu, je obecně efektivnější než podvádění. Takže i sobecký gen se může chovat "mile", protože se mu to prostě vyplatí. V poslední kapitole autor shrnuje základní myšlenky své pozdější knihy (jíž si velmi cení) Rozšířený fenotyp, kde mimo jiné ukazuje, že gen nemusí působit jen na "vlastní tělo", že jeho projevem nemusí být jen bobří hlodáky, ale také bobří hráz a jezero. Velmi zajímavé jsou jeho myšlenky o parazitech a o tom, že ve chvíli, kdy sdílejí s organismem stejnou cestu k dalším generacím (tedy skrze zárodečnou buňku), přestávají organismus poškozovat a začínají mu prospívat. Dále se v této kapitole zabývá evoluční úspěšností množení skrze zárodečnou buňku, jež teprve dělá z živého tvora ohraničený organismus v pravém smyslu slova.
Samozřejmě by bylo možné zmínit spoustu dalších témat a myšlenek, ale to není cílem této stručné recenze. Závěrem jen poznamenám, že kniha je čtivá a zajímavá, a přestože její první vydání vyšlo v roce 1976, pokládám ji za podnětnou i dnes.
DAWKINS, R. Sobecký gen. Praha: Mladá fronta – edice Kolumbus, 1998.

Patrně nikoli. Snad však moje recenze navnadí ty, kteří tuto slavnou knihu dosud nečetli. Dawkinsova kniha Sobecký gen se stala vlivnou a velmi diskutovanou publikací, jejíž význam dokládá skutečnost, že její základní myšlenky v dnešní době tvoří součást všeobecného povědomí ať už se jedná o nahrazení "sobeckého jedince" "sobeckým genem" v neodarwinismu nebo o chytlavý mem o memech. Přesto má smysl knihu číst, neboť i všeobecně rozšířeným ideám svědčí, zamyslíme-li se nad nimi v kontextu jejich původního zdůvodnění, které, a to je třeba zdůraznit, nemůže sebelepší recenze nahradit.

Jaká jsou tedy základní témata Dawkinsovy knihy? Stručně řečeno mezi ně patří polemika s ideou skupinového výběru, přičemž autor poukazuje na neřešitelné rozpory, které z takové teorie vyplývají. Místo toho jde ještě hlouběji a tvrdí, že zájem, o který v evoluci jde, není přežití jednotlivce, ale přežití genu. Jednotlivec je „vehiklem“ spolupracujících genů (jež se vyvinuly z prvotních replikátorů), je jejich "nástrojem přežití". Zde je třeba zdůraznit, že autor pochopitelně genům nepřipisuje schopnost myslet a rozhodovat se pro sobeckost, jak mu někdy bylo, dosti absurdně, vytýkáno. "Sobectví" genu je samozřejmě metafora. Gen Dawkins definuje dle funkčnosti – jeho základní vlastnosti jsou "dlouhá životnost, plodnost a přesnost replikace" a gen je základní jednotka, která tyto vlastnosti alespoň potenciálně má. "Gen je definován jako část chromozomu, která je dostatečně krátká, aby mohla vydržet dost dlouho na to, aby mohla fungovat jako významná jednotka přírodního výběru." (str. 41). Zde je třeba připomenout, že i schopnost spolupracovat s ostatními geny je evolučně výhodná vlastnost jinak "sobeckého" genu. Je také třeba poznamenat, že autor (jak nejednou zdůrazňuje) nepropaguje nějakou "darwinistickou etiku" a není genetický determinista do té míry, aby zpochybňoval autonomii lidského vědomí, svobodnou vůli atd. Naopak zdůrazňuje, že se můžeme genům vzepřít, což koneckonců děláme pokaždé, když užíváme antikoncepci.

V dalších kapitolách se autor detailně věnuje strategiím přežití, přičemž neopomíjí problematiku příbuzenství, altruismu a otázku stabilních a nestabilních strategií sobeckých genů. Jako etolog má vždy po ruce množství zajímavých příkladů především z živočišné říše.

Slavnou se stala jedenáctá kapitola Sobeckého genu, nazvaná "Memy: nové replikátory". Domnívám se, že dnes snad již není nutné teorii memů, tedy replikátorů využívajících jako prostředí lidské mozky, obšírněji vysvětlovat. Dodnes není mnoha lidem po chuti, nicméně je pro svou explanační úspornost, jednoduchost a eleganci jen těžko pominutelná.

V roce 1989 přidal autor ke knize dvě další kapitoly. První z nich se detailně a srozumitelně zabývá problematikou teorie her, konkrétně dlouhodobými řešeními takzvaného vězňova dilematu, a – jak napovídá její název "Milí hoši skončí první" – ukazuje, že strategie založená na spolupráci, ale připravená potrestat zradu, je obecně efektivnější než podvádění. Takže i sobecký gen se může chovat "mile", protože se mu to prostě vyplatí. V poslední kapitole autor shrnuje základní myšlenky své pozdější knihy (jíž si velmi cení) Rozšířený fenotyp, kde mimo jiné ukazuje, že gen nemusí působit jen na "vlastní tělo", že jeho projevem nemusí být jen bobří hlodáky, ale také bobří hráz a jezero. Velmi zajímavé jsou jeho myšlenky o parazitech a o tom, že ve chvíli, kdy sdílejí s organismem stejnou cestu k dalším generacím (tedy skrze zárodečnou buňku), přestávají organismus poškozovat a začínají mu prospívat. Dále se v této kapitole zabývá evoluční úspěšností množení skrze zárodečnou buňku, jež teprve dělá z živého tvora ohraničený organismus v pravém smyslu slova.

Samozřejmě by bylo možné zmínit spoustu dalších témat a myšlenek, ale to není cílem této stručné recenze. Závěrem jen poznamenám, že kniha je čtivá a zajímavá, a přestože její první vydání vyšlo v roce 1976, pokládám ji za podnětnou i dnes.

DAWKINS, R. Sobecký gen. Praha: Mladá fronta – edice Kolumbus, 1998.