Rectify (recenze seriálu)

Jaké by bylo strávit 19 let v cele smrti a vrátit se na svobodu? Jak taková zkušenost člověka poznamená? Co to udělá s lidskou duší? To jsou otázky, na které se snaží odpovědět strhující  seriál Rectify z produkce Sundance TV.

Osmnáctiletý Daniel Holden byl odsouzen k smrti za znásilnění a vraždu patnáctileté Hanny, ale jeho případ byl nakonec znovu otevřen. Po provedení analýzy DNA spermatu z místa činu se ukázalo, že nepatřilo Danielovi. Daniel se tak vrací na svobodu, viny však zproštěn není – případ může být znovu otevřen, o což usiluje zejména senátor Roland Foulkes, který byl žalobcem, jenž kdysi Daniela do cely smrti dostal.

Místní komunita není z návratu „ztraceného syna“ právě nadšená a někteří, zvláště bratr zavražděné dívky, přemýšlejí o pomstě. Další lidé, kteří měli se znásilněním Hanny zjevně něco společného, znervózní. Dusná atmosféra by se dala krájet.

Ani Danielova rodina není tím nejlepším podpůrným prostředím: Zvláště pokud jde o Danielova nevlastního bratra Teddyho, který věří, že Daniel skutečně vraždil. A Daniel sám celé věci nijak nenapomáhá: Netvrdí, že je nevinný, neusiluje o odhalení skutečného vraha a prožívá pocity viny. Kdysi se k vraždě a znásilnění přiznal. Ví, že to bylo pod nátlakem a je si jist, že znásilněním vinen není. Ale není si jist tím, zda vraždil či nikoli. Nepamatuje si to. Je jisté, že v tragické souhře událostí, jež skončily vraždou, hrál svou roli. Není však jasné, jakou.

Stojí při něm především jeho sestra Amantha a právník Jon Stern, kteří svým neúnavným úsilím dosáhli znovuotevření případu; dále pak jeho matka Janet a také Tawney, mladá žena jeho nevlastního bratra.  

Ústředním motivem seriálu je mapování následků dlouhodobého věznění na Danielovu duši. První série nás provádí hrdinovým životem na svobodě doslova den po dni, z nichž každý jakoby trval celý rok. Z Danielovy perspektivy tomu tak skutečně je. Je pro něj nesmírně těžké vyrovnat se s obrovským množstvím podnětů a mezilidských interakcí poté, co si dokonale uvykl na specifické plynutí času v „krabici bez oken“, v níž strávil polovinu svého života.

Tvůrci seriálu kontrast mezi životem v cele smrti a životem v nejisté svobodě výborně ilustrují retrospektivami, díky nimž se seznamujeme jak s bezútěšným životem odsouzenců na smrt, tak i s Danielovým sympatickým spoluvězněm Kerwinem. Seriál si všímá až neuvěřitelných detailů, jako je třeba krátkozrakost způsobená životem v prostředí, kde není možné se dívat do dálky; scénáristé si problematiku vskutku nastudovali vskutku podrobně!

Těmi nejpodstatnějšími tématy, jimiž se seriál zabývá, jsou problematika vnímání času a šok z přemíry podnětů, výslovně odkazující na Platónovo podobenství o jeskyni. Daniel skutečně opouští Platónovu jeskyni a stíny, vrhané skutečným světem na stěnu, nahradí svět takový, jaký doopravdy je. Pozoruhodné je, že těmi stíny skutečného světa pro něj v jeho jeskyni byly knihy. Daniel je sečtělý, ono se v cele smrti nic moc jiného než číst ostatně ani dělat nedá, a doslova mluví jako kniha, což působí zvláštním, místy přitažlivým, místy naopak až odpudivě nepatřičným dojmem. Současně se zde objevuje zajímavý poukaz: V Platónově podobenství se hrdina snaží vězňům v jeskyni přiblížit skutečný svět venku, svět, který se skrývá za stíny, jež oni považují za jedinou realitu, - a nedaří se mu to. Ale zde tvůrci seriálu poukazují na to, že pro obyvatele venkovního světa je stejně špatně pochopitelný svět, jak jej vnímají obyvatelé jeskyně. 

Rovněž je akcentován čas ve vnějším světě, o který Daniel přišel, a nyní si musí během několika dnů zvykat na změny, na které si jeho okolí zvykalo dvacet let – na svět nových technologií a jim uzpůsobenému životnímu stylu.

Hrdinovo tápání a problém zorientovat se v dynamice běžné reality je náročné i pro jeho blízké. Jeho sestra, jež za něj tak dlouho bojovala, si přeje, aby za sebe začal bojovat sám, a je rozladěna, když zjistí, že Daniel k dalšímu boji nemá dost sil. Danielova matka trpí pocity viny za to, že za něj nebojovala dostatečně.

Daniel působí jako katalyzátor spouštějící celé kaskády dějů a zviditelňující to, co se dosud skrývalo pod povrchem. Velkou pozornost věnuje seriál hrdinově sestře. Amantha obětovala svůj život boji za svého bratra do takové míry, že si nevytvořila svůj vlastní. Ve chvíli, kdy už její nasazení není potřeba, si začíná uvědomovat, o co všechno v životě přišla a nemá srozumitelný cíl, k němuž by se mohla upnout.

Jako psychologické drama funguje seriál výborně. Každá z důležitých postav má svou minulost, své kostlivce ve skříni, své strachy a úzkosti; chování všech aktérů je pochopitelné a řádně zdůvodněné jejich osobní historií, která je postupně odhalována.

Druhou dějovou linkou, jíž seriál sleduje, je detektivní příběh o tom, jak tomu ve skutečnosti bylo s vraždou mladé Hanny. Zde hraje ústřední roli šerif Carl Daggett, jenž sice zpočátku nepochybuje o Danielově vině, ale postupně – tváří v tvář pochybnostem – se v něm probouzí policejní instinkt a rozhoduje se nalézt pravdu, ať už je jakákoli. Nezávisle na něm hledá pravdu i Danielův právník Jon, který chce svého klienta úplně očistit navzdory tomu, že Daniel o to, zdá se, nijak zvlášť nestojí.

Jak to všechno dopadne zatím, po třech sériích, nevíme: Je Daniel skutečně vrahem? Leccos tomu nasvědčuje, leccos to problematizuje. Vrátí se životy lidí, dotčené Danielovým návratem, do starých kolejí, naleznou koleje nové nebo zůstanou už navždy vykolejeny?

Podaří se Danielovi poskládat dohromady svou rozbitou duši? Vše jistě prozradí čtvrtá a poslední série, která na Sundance TV začíná 28. listopadu a na níž se velice těším.

Rectify je vynikající a kritikou velmi dobře přijatý seriál vyznačující se skvělými hereckými výkony, z nichž je samozřejmě třeba vypíchnout senzačního Adena Younga v roli Daniela, ale ostatní mu sekundují neméně dobře.

Postavy jsou velmi dobře a věrohodně napsané, tempo vyprávění je spíše pomalejší, ale rozhodně nenudí a udržuje diváka v napětí. V neposlední řadě pak seriál umožňuje divákovi lépe se zamyslet nad tím, co sám pokládá za normální, za samozřejmé. Podíváme-li se na svět Danielovýma očima, bude možná i pro nás prostý pohled z okna něčím méně samozřejmým, něčím zázračným, něčím, čeho je třeba si vážit.