Sorry, děcka, ale pro vás ten sen není… (zamyšlení nad filmem Rich Hill)

Dokumentární film Rich Hill, mapující život tří dospívajících kluků z ukázkového Zapadákova na americkém Středozápadě, klade závažnou otázku: Má dnes ještě smysl mluvit o „americkém snu“?

Upřímně řečeno jsem přesvědčen, že pro většinu lidí, kteří jej sní, není „americký sen“ ničím jiným než noční můrou. Vezmeme-li v potaz statistiku a Gaussovu křivku, je to do očí bijící. Počet lidí, kteří jej opravdu dokáží uskutečnit, je mizivý a to nikoli proto, že by se ostatní dostatečně nesnažili, ale proto, že z podstaty věci prostě nemůže být každý člověk výjimečný. Hrají zde roli dva faktory (budeme-li uvažovat o příběhu, jak chudý pasáček ke štěstí přišel). Prvním z nich jsou vrozené dispozice. Ze samé podstaty definice průměru vyplývá, že polovina české, americké či jakékoli jiné populace je podprůměrná v jakémkoli vybraném kritériu, například má podprůměrnou inteligenci, nebo má podprůměrnou schopnost nalézt a udržet si práci, je podprůměrně kreativní atd. Nemusí to být, a obvykle není, všechno dohromady, ale v zásadě platí, že významná část populace prostě není způsobilá dosáhnout nejvyšších met, nota bene z nevýhodné startovní pozice.

Druhým faktorem je štěstí. Je spousta inteligentních, kreativních a pilných lidí, kteří o něco usilují, ale prostě měli smůlu – jejich skvělý nápad příliš předběhl dobu, nebo jim ho naopak někdo vyfoukl, nepotkali ty správné lidi, kteří by je finančně podpořili apod. Všimněme si, že se poměrně často stává, že se diskutuje o prvenství nějakého objevu či vynálezu.

Člověk, který v honbě za americkým snem uspěje, si jistě zaslouží úctu, ale bylo by bizarní si myslet, že pokud to dokázal on, může to dokázat každý. Vytváření dojmu, že každý je schopen obrovské míry seberealizace, patří k současným formám „opia lidu“, je to ideologická manipulace, která slouží úspěšným k udržení moci. „Podívej se na Gatese nebo Jobse a styď se!“

Vtipné je, že tato manipulace neslouží především těm chudým pasáčkům, kteří ke štěstí přišli, ale lidem, kteří uspěli díky nadstandardním startovním podmínkám, protože právě těch je mezi úspěšnými drtivá většina.

Uskutečnit americký sen je sakra těžké i při startovních podmínkách, které jsou v našem typu společnosti standardní (střední a nižší střední vrstvy), ale v takovém případě člověk může mít pocit, že aspoň něco dokázal, živí-li jej nějaký ten „bullshit job“. Ale jak se tomu s těmi skutečně chudými „pasáčky“?

To ukazuje dokument Rich Hill, odehrávající se ve stejnojmenném městečku v Missouri na americkém Středozápadě. V „Bohatém kopci“ chcípl pes. Žije tam kolem 1400 lidí, 19% populace je pod prahem chudoby. Zapadákov. Snímek mapuje životní osudy tří teenagerů z chudých rodin – a samozřejmě tím i jejich rodiny. Setkáváme se zde s patologií typickou pro sociálně vyloučené oblasti – problémy s učením, záškoláctví, ADHD, nízká motivace ke studiu, apatie, sociální dávky, nadváha, dluhy... a mnohé další, co v našich podmínkách mají někteří z nás sklon přisuzovat Romům jako něco, „co mají v genech“. Jenže sociálně vyloučení v Rich Hill jsou perfektně bílí Američané… Dočista bílí Američané, kteří měli tu smůlu, že se blbě narodili. Nikdo z nich nevyniká závratnou inteligencí či nějakými zvláštními předpoklady, ale současně žádný z protagonistů, kteří ve filmu vystupují, není nějak výjimečně hloupý nebo neschopný. Kdyby se narodili lépe, určitě by se nezapsali do dějin, ale měli by dostatečné vzdělání a příležitosti k nalezení nějaké průměrné práce.

Někteří se snaží: Znovu a znovu nomádsky na cestě za prací, což je traumatizující pro jejich děti, ale nic se nemění. Nikdo o ně nestojí. Někteří rezignovali a leží celý den u televize. Zde je třeba říci, že chudoba, o níž zde hovoříme, není chudoba obyvatel afrických zemí, ti lidé nejsou ohroženi hladem ani jiným bezprostředním strádáním, ale je to chudoba neméně zničující. Ubíjí duši a zprostředkovaně pak i tělo. Je tak málo toho, nač se těšit, je tak málo smyslu života v podmínkách, kdy je smysl života definován úspěchem nebo aspoň sebeuplatněním, celým filmem se vine pocit marnosti. Současně je tam všudypřítomný ten americký sen, s ním spjatý individualismus a divák si znovu a znovu říká: Sorry, děcka, ale pro vás ten sen není. Aspoň ne za současných podmínek. Snad pokud byste jej přestali chtít pro sebe a začali jej chtít pro všechny vám podobné...

Je možné se z tohoto začarovaného kruhu vymanit? Vymanění se znovu a znovu vyvstává jako požadavek s poukazem na výjimečné jedince, kterým se to povedlo. Problém je, že drtivá většina těch, kteří něco takového požadují, by to nikdy nedokázala. To není vada, každý nemůže být výjimečný, je to jen výzva k troše pokory.

Mám štěstí, že jsem se narodil do kulturně založené středostavovské rodiny a byl obdařen nadprůměrnou inteligencí, ale znovu a znovu, zvláště při konfrontaci s realitou, v níž žijí lidé opravdu chudí, si uvědomuji, že to není ani v nejmenším moje zásluha, nikterak mě to neopravňuje k tomu, abych se na ty méně šťastné díval svrchu.

Jeden z chlapců (Andrew) ve filmu působivě shrnuje situaci, v níž se chudí lidé nacházejí, když říká:

„People around town, they walk towards us or walk past us with their nose fifty miles in the air acting like their shit don't stink. And acting like they're better than us.

And I don't fall for that.

We're not trash.

We're good people.“

Když o tomto snímku přemýšlím, uvědomuji si, jak moc se mi dostal pod kůži. Je více popisný než angažovaný, nezaujímá stanovisko, jako je tomu například u filmů Michaela Moora. Dává divákovi prostor a nevnucuje mu žádnou interpretaci – a proto i moje interpretace nechť je přijímána pouze jako nabídka, ne jako definitivní stanovisko.

Film bude možné shlédnout ve čtvrtek 26. ledna 2017 v rámci bloku 10 Days of Sundance na Sundance TV. Je pouze v anglické verzi, ale je dobře srozumitelný i pro středně pokročilé uživatele anglického jazyka.

***

Oficiální web filmu ZDE.