Zážitková spiritualita...

Zážitek je v současné době stejně lukrativní komoditou, jako věc, a není tudíž divu, že lidé dnes tolik kladou důraz na zážitek i v souvislosti se spiritualitou či vírou. Nicméně se často jedná o druh modloslužebnictví.

Odcházím s přáteli z půlnoční bohoslužby v Červeném kostele a jsem hluboce zasažen silou Slova, které se mi dostalo. Naše mladá farářka Jana Hofmanová pojala oslavu Ježíšových narozenin protestantsky stroze a naléhavě bez sebemenší snahy se vemlouvat případným kolemjdoucím.

Vyústěním jejího kázání bylo, že Bůh není pozorovatel, k němuž lze oprávněně vnést otázku „Jak se na to můžeš dívat?“, a už vůbec ne režisér celého toho lidského absurdního dramatu plného ukrutností, ale že je v tom s námi. Hospodin, který je vysvobození, spása, pomoc - tj. Jehošua, Ježíš, je Immanuel, tj. Bůh s námi. V tom s námi. To je mystérium křesťanství, ne to, jak technicky proběhlo Mariino početí. 

Člověk si nemůže nevzpomenout na píseň Joan Osborne One of Us:

What if God was one of us,
just a slob like one of us,
just a stranger on the bus,
trying to make his way home.

Takto jsem rozjímal o Slovu a  kamarád, který se nepokládá za věřícího, ale spíše tak nějak hledá, se vyjádřil v tom smyslu, že takto nové ovečky nenalákáme, a rozpovídal se o tom, jak pěkné mše mají katolíci s tradiční „rybovkou“ a že nabízejí tak nějak hezčí zážitek.

„Nu,“ odvětil jsem mu, „Po několik let jsem pravidelně chodil ke katolíkům na půlnoční a zvláště v minoritském kostele sv. Janů to bylo skutečně parádní. Opravdu skvělý kulturní zážitek. Ale nic víc.  Až když jsem v roce 2013 zavítal do Červeného kostela, byl jsem skutečně osloven. Zážitek může odvádět pozornost od toho, co je skutečně podstatné…“

Ono totiž přece nejde o nějaké lovení oveček do stáda, jde přeci o zvěstování Slova. A zde není místo pro nějaké marketingové kompromisy. Nikdy nezapomenu na to, jak trapně jsem se cítil v katedrále sv. Petra a Pavla, kde měl brněnský biskup Cikrle vánoční kázání o tom, kterak v nebi probíhalo výběrové řízení na pracovní pozici zvířat u jesliček. Bylo to tak podbízivé, tak soustředěné na dosažení nejmenšího společného jmenovatele, že mi z toho bylo až nevolno. Pokud jde o kázání z jiných půlnočních, na kterých jsem byl, nepamatuji si z nich nic…

Chvála Bohu za poctivé a nepodbízivé evangelické evangelijní Slovo! Slovo, které pro svou naléhavost nepotřebuje žádný marketing, Slovo, které vám může poněkud rozhodit svou naléhavostí ony zprofanované a povrchní „šťastné a veselé“ a sdělit současně jak krutou pravdu, že svět dokáže být a často je zlý, že po narození Spasitele následovalo vraždění neviňátek a děje se to stále, tak i i dobrou zprávu o tom že Bůh je v tom s námi.

To je víc, mnohem víc než nějaký příjemný zážitek, pouhá kulturní vložka mezi pohádkou v televizi a sklenkou vína na dobrou noc (a mimochodem nechci tvrdit, že všechny katolické půlnoční jsou jen takovou kulturní vložkou, jistě se najdou i takové, kde síla Slova zaznívá neméně naléhavě).

Problém zážitkové spirituality se ovšem netýká jen tradičních půlnočních bohoslužeb, týká se víry obecně a to bez ohledu na vyznání. Sám o tom leccos vím. Když jsem se v minulosti zabýval magií a (novo)pohanstvím, fungoval jsem přesně na této bázi. Zvláštní stavy, vize, nevšední prožitky, to byla moje mzda za nejrůznější rituály, čím zajímavější, barvitější a „magičtější“ ty zážitky byly, tím lépe. Stejnou mzdu jsem kdysi dostával třeba za kouření marihuany. Ne nadarmo východní učitelé varují jak před drogami, tak před zvláštními stavy a schopnostmi, které se přiházejí následovníkům jógické či buddhistické cesty – neboť mohou velice snadno uvést učedníka na scestí.  

Přidržíme-li se tradičního rozlišení těla, duše a ducha, pak všechny tyto zážitky, odkazují-li samy na sebe, zůstávají v rovině duše. Mohou uspokojovat nějaké potřeby, ale jsou nekonečně vzdáleny podstatě. A je celkem jedno, jestli je to prožitek po orgastickém pohanském rituálu, nebo po nějaké efektní křesťanské bohoslužbě libovolné provenience.

Znamená to, že prožitek sám je špatný? Ne, ovšemže ne, protože bez něj to nejde. Každé poznání začíná se zkušeností (Kant). To, oč tu běží, je, zda daná zkušenost slouží jako žebřík, který nás vede za ni, k Duchu, nebo zda odkazuje sama na sebe. V prvním případě ji můžeme poté, co nám poslouží jako nástroj, odhodit, v druhém případě se stává modlou, lidským dílem, úplně stejně, jako idoly ze stříbra a zlata, které „mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí...“ (Žalm 115)

Bez ohledu na to, co se nám snaží marketéři namluvit, zážitek sám o sobě není něco víc než věc – a z duchovního hlediska vlastně ani nestojí za řeč.

Posuzujme proto zážitky, jakkoli krásné a zajímavé, dle jejich duchovního ovoce a ne pro ně samy. Jinak nám hrozí, že budeme navěky bloudit v labyrintu křivých zrcadel.