Katolická magie aneb O pokrytectví

Nedávno jsem narazil v jedné diskusi na prohlášení konzervativně laděného katolíka, který napsal něco v tom smyslu, že „Pán Bůh magii zakázal.“ Prohlášení tohoto druhu shledávám ausgerechnet u katolíka dosti pokryteckým a objasním proč.

Nejprve si stručně definujme magii jako soubor metod, které přesahují reálné instrumentální porozumění přírodním a společenským procesům a jejichž cílem je působit na hmotnou realitu ve prospěch mága, přičemž tyto metody využívají osobně (bohové, démoni atd.) či neosobně (vesmírná energie, čchi apod.) pojatou duchovní oblast. Tato definice není jediná možná a není ani přesná. Předně pomíjí chápání magie jako individualizované mystiky (tzv. „vysoká magie“) a také ty oblasti praktické magie, které vycházejí z předpokladu, že fungování magie je založeno výhradně na psychologickém působení. Někteří stoupenci „vysoké magie“ by patrně řekli, že to, o čem píši, není magie, ale čarodějnictví – s tím nemám problém, prostě magii coby druh mystiky v této chvíli pomíjím.

Tvrzení, že Bůh magii zakázal, lze celkem dobře podložit poukazy na Bibli, zvláště Starý zákon se tomu na mnoha místech explicitně věnuje, přičemž magie je chápána jako součást náboženské praxe pohanských „pronárodů“, vůči nimž se židovství vymezovalo. Je otázkou, zda lze novozákonní svobodu od omezení židovského Zákona vztáhnout i na zákaz magie či nikoli, ale v této chvíli to není podstatné, nehledě na to, že základní vyznění Nového zákona je v každém případě rovněž ne-magické, zohledníme-li kupříkladu fakt, že v Modlitba Páně („Otčenáš“) prosí výhradně o duchovní skutečnosti s jedinou výjimkou, jíž je „chléb náš vezdejší“, což je celkem zjevně míněno jako prosba o zachování základních podmínek k životu nutných k tomu, aby mohl modlící se člověk vyznávat Boha. Lze sice poukázat na to, že některé Ježíšovy počiny určité aspekty magického myšlení obsahují (přesměrování démonů do prasat, magická forma léčení slepce), klíčové to však rozhodně není.

Nicméně když se člověk zamyslí právě nad římským katolicismem, je zjevné, že tento je magií prostoupen v míře rozhodně větší než malé. Modlitby za nějakou osobní výhodu jsou plně akceptovány, přičemž jsou často směřovány na některého příslušníka či příslušnici rozbujelého pantheonu svatých, případně na Nebeskou Bohyni, tedy Pannu Marii. V rámci katolicismu se bez problémů s duchovními bytostmi magicky obchoduje (když pro mě uděláš to a to, nechám postavit kapličku apod.), přičemž modlitby se týkají i oblastí jako je úspěch ve sportovním utkání či dokonce války – viz známé žehnání zbraním. A nezapomínejme třeba také na dosti bizarní kult svatých ostatků a víru v jejich zázračnou moc atd.

Za ryze magickou pokládám také nauku o apoštolské sukcesi, tedy o nepřetržitém řetězu předávání kněžského svěcení od Ježíše po dnešek, na čemž je založena představa kněze coby prostředníka mezi člověkem a Bohem, jenž disponuje určitými magickými schopnostmi, jež nemůže pozbýt, ani kdyby zcela mravně selhal (s tímto polemizoval mj. Jan Hus). Magičnost této představy ostatně potvrzuje fakt, že odpadlí kněží hráli důležitou roli v počátcích satanismu, respektive v myšlence „černé mše“, neboť bylo věřeno, že právě zneuctění hostie, do níž kněz „přinutil“ Krista vstoupit, mělo ty správné blasfemické grády.

Velice podobné je to v pravoslavných církvích (tam nacházíme například kult mocných ikon), magické myšlení však, byť v signifikantně menší míře, můžeme nalézt místy i u protestantů.

Rozumějte, já osobně v žádném případě lidi, kteří praktikují magii, neodsuzuji; je to zcela přirozená lidská reakce na některé typy podmínek, v nichž se lidské bytí může ocitnout. Sám jsem ostatně v minulosti magii praktikoval a patrně nemohu vyloučit, že se k ní už nikdy nevrátím (byť se má spiritualita, zejména pod vlivem četby Exupéryho Citadely, výrazně proměnila). Vadí mi ale, když se lidé, hlásící se k organizaci, pod jejíž záštitou je magie zcela zjevně provozována, navážejí do lidí, kteří magii provozují, byť se v jejich případě jedná o magii řekněme „konkurenční“. Je to pokrytectví nebo přinejmenším vážný sebeklam. Rozhodně je mi milejší okultista, novopohan či satanista, pakliže magicky koná přiznaně, než katolík, který odsuzuje druhé za to, co sám v nějaké formě provozuje či přinejmenším u svých souvěrců bez problémů toleruje.