Je sekularismus všelidský obecný zájem?

Nedávno jsem si na základě článku na webu Občanského sdružení ateistů ČR prošel zajímavou zprávu Freedom of Thought 2013, kterou vypracovala International Humanist and Ethical Union. Tato zpráva se dosti podrobně zabývá problematikou svobodné kritiky náboženství v různých zemích a také míře nadržování různých států církvím.

Zpráva bere v potaz různé jevy, jež interpretuje jako negativní a poměrně detailně je škáluje v tom smyslu, že trest smrti za deklarovaný ateismus je logicky největším zlem, přičemž zlem nejmenším je ceremoniální propojení státu s nějakým náboženstvím (oficiální projevy úcty k náboženským symbolům apod.).

A protože mám ve zvyku se hlouběji zamýšlet nad takovými věcmi, a tedy je pouze nekonzumovat (a to zvláště v případě, že k dané věci, jako je tomu v tomto případě, cítím předpojaté sympatie), pokládám si otázku:

Je provázanost některých českých politiků s Římskokatolickou církví a protežování církví v České republice obecně tímtéž zlem (?) jako například v Polsku či na Maltě?

Pokud stát dává církvím majetky a jinak je protežuje v zemi, kde se k denominační formě náboženství reálně hlásí nějakých 12% populace, je to asi dost chucpe, ale bylo by to chucpe i v zemi, kde chodí do kostela 90% občanů? Tedy: Nemluvíme v obou případech o dvou různých veřejných zájmech?

Rozumějte, já jsem sekularista přímo zavilý, různé formy propojování náboženství a státní moci mě děsí a upřímně doufám, že nebudu muset žít v zemi, kde mi bude nějaká církev vnucovat své normy a současně bude imunizována pokud jde o kritiku, jenže jak se postavit například k „protirouhačcským“ zákonům v zemích jako je Polsko nebo, v mnohem drsnější podobě, v některých islamistických státech, pakliže jsou zákony tohoto druhu poptávány většinou populace? Zde se samozřejmě dostáváme na tenký led etického relativismu, kdy na jedné straně je, dle mého názoru v zásadě správné, přesvědčení, že je třeba respektovat zájmy občanů jiných zemí (s poukazem na to, jak katastrofálně obvykle končí různé pokusy o vývoz ideologií libovolného druhu), na druhé straně je zde sekulární a lidskoprávní étos naší civilizace a vědomí, že naprostý relativismus může dopadnout podobně katastrofálně jako vnucování vlastních hodnot jiným. A pak je zde otázka, komu do toho vlastně můžeme kecat. Pokud je stát, jako třeba Polsko, členem EU, patrně máme právo trvat na tom, že se musí respektovat nejen zájmy svých občanů, ale i zájmy ostatních členů Unie. Je to důsledek omezení míry státní suverenity (pokud jde o tuto věc, pak mi tento fakt vůbec nevadí).

Ale jak se máme postavit třeba zemím jako je třeba Írán? Pokud si většina obyvatel země (a já myslím, že o Íránu to celkem platí) přeje, aby byli „rouhači“ trestáni a aby bylo zakázané odpadnutí od islámu, máme my právo tyto lidi trestat (symbolicky nebo reálně) za to, že se na svět dívají jiným, byť pro nás těžko stravitelným, způsobem? Abychom předešli nedorozumění: Stále zde hovořím o vnitrostátní sféře různých zemí, nikoli o tzv. „střetu civilizací“ v podobě otázky migrantů atd., to je jiná a velmi složitá otázka, jež si zasluhuje vlastní analýzu (na kterou se teď ostatně necítím).

Nicméně trestání „rouhačů“, přičemž dva roky vězení a poprava jsou záležitostí spíše kvantitativní než kvalitativní, lze ještě chápat jako porušování lidských práv, přičemž budeme, možná dogmaticky, ale asi i smysluplně, trvat na lidskoprávním étosu. Je ovšem správné, pokud se vrátíme k výše uvedené zprávě, vnímat jako zlé i to, že nějaká země financuje církve v případě, že má 90% věřících občanů, kteří takovou praxi nejen neodmítají, ale přímo schvalují? Neboli: Máme právo stavět se do role arbitrů, kteří vědí lépe, než lidé v dané zemi, co je a co není správná politika?

Pokud na otázku v titulku článku odpovíme, že ano, sekularismus je všelidský zájem, pak musíme být schopni zdůvodnit, co jej takovým univerzálním zájmem činí, tedy na základě čeho je idea sekularismu nadřazená vůli občanů, a jak to vlastně skloubit s jinou částí téhož étosu, z níž vyplývá suverenita občanů pokud jde o věci veřejné. Pakliže odpovíme, že nikoli – například, že je obecným zájmem jen v zemích, které dospěly do určitého stadia svého vývoje, máme vůbec právo dávat najevo morální nadřazenost (nebo dokonce přistupovat k mocenským intervencím ekonomického či vojenského charakteru) pokud jde o vnitrostátní otázky zemí, kde sekularismus ještě není aktuální? Ale pokud takové právo nemáme, znamená to, že máme zavírat oči nad tím, co sami intenzivně vnímáme jako špatné?

Jsem samozřejmě přesvědčen, že není nic špatného na tom, že někdo, případně nějaká skupina, zaujme to či ono stanovisko k politické praxi té které země, případně rovnou ke všem zemím světa. Já si ostatně třeba myslím, že královská rodina, respektive monarchie, je ve Velké Británii zbytečná a drahá instituce – jenže respektuji skutečnost, že většina Britů na to má jiný názor. Je nějaký rozdíl mezi respektováním vůle Britů pokud jde o monarchii a respektováním vůle Íránců pokud jde o teokracii, nebo jsou to dvě různé věci?

Kladu si tedy otázku, zda je správné pouštět ze zřetele rozdíly v míře podpory občanů pokud jde o nějaké podstatné vnitrostátní téma, v našem případě náboženské, a zda je náboženství něčím podstatně odlišné od jiných témat týkajících se vnitřní politiky té které země. Další otázka zní, jak se v případě, že oddělíme porušování lidských práv jako nepřípustné, máme stavět k dalším formám pronáboženských politik různých zemí.

Slovy „kladu otázku“ myslím to, že v tom sám nemám jasno, nejedná se o nějaký rétorický obrat, a tento text je myšlen jako příspěvek k diskusi a sám jsem zvědavý, co se v ní objeví.

***

Diskuse k tomuto textu probíhá ZDE, můžete se zapojit.