Jako hrady z písku (povídka)
333 via http://anticosmic-gate333.deviantart.com/art/333-227804192 (CC BY-NC-ND 3.0) autor: Anticosmic-Gate333
JAKO HRADY Z PÍSKU
Probudil mne vzdálený šepot hlubokého ženského hlasu. Vemlouvavý chraplavý alt recitoval verše v podivném jazyce. Otevřel jsem oči, ale obklopovala mne tma.
Jsem slepý? Zděsil jsem se a vzápětí na mne dolehla myšlenka mnohem hrůznější: Kdo jsem? A kde?
Ne, neprobudil jsem se a sním dál.
Nebo jsem slepý a ztratil jsem paměť?
Hlas začal zpívat, či spíše ječet, v neslýchaných výškách píseň beze slov.
Jsem-li slepý, pak jistě ne od narození, pamatuji si barvy a tvary!
Ležel jsem na měkkém loži a doufal, že sen pomine.
Ale co když…?
Vstal jsem a po hmatu našel zeď. Byla hladká a chladná, snad z mramoru. Kam jít? Šílený vřískot mi byl jediným vodítkem.
„Nechoď za ní, Ona je Smrt,“ ozval se za mnou mužský hlas. Leknutím se mi sevřelo srdce. Omdlel jsem.
Pán Propasti uchopil změť masa a roztříštěných kostí, jež zbyla z Tanečníkova těla.
„Promluv!“ přikázal.
Z páchnoucí břečky Roztříštělce se ozval bublavý chropot: „Neuspěl jsem, Pane.“
„Měl jsi odvahu tančit na vrcholcích Hor, dovolímti tedy zemřít,“ zahřímal Vládce a pokynul písaři, jenž si cosi poznamenal do obrovské, v kůži vázané knihy.
Roztříštělec stekl z černé dlaně a rozplynul se.
Ta kůže byla lidská.
Nemohu přece snít, když jsem se právě probudil ze snu. Navíc tak absurdního. Opět jsem ležel na svém loži z prachového peří. Zpěv v dálce chvílemi přecházel v krutý smích. Zachvěl jsem se.
„Je tu někdo?“ volal jsem do vše pronikající temnoty.
Odpověděla mi ozvěna, svědčící o rozlehlosti prostoru, v němž jsem se nalézal.
„Je tu někdo?“
Zpěv, smích nebo snad smrtelný chropot? Třeba ji mučí!
Vstal jsem a plížil se podél stěn za hlasem.
„Nechoď za ní, Ona je Smrt,“ šeptal mi do ucha kdosi.
Ulekl jsem se, ač jsem se snažil na podobná překvapení připravit. Ale neomdlel jsem.
„Kdo jste?“
Ticho.
Začal jsem šmátrat kolem sebe. Neviditelným sálem se ozval zvuk kroků. Neznámý se vzdaloval.
„Kdo jste?“ křičel jsem a běžel za ním. Narazil jsem do něčeho dřevěného, zřejmě stolu. Vzápětí se ozval zvuk tříštěného skla, jak cosi spadlo na podlahu.
Zastavil jsem se. Kroky zmizely a opět mne obklopilo ticho vyplněné nářkem, zpěvem, šepotem – tak hlasitým! – vzdálené ženy.
Mých bosých nohou se dotklo cosi chladného a vlhkého. Sevřelo se mi srdce a znovu jsem ztratil vědomí…
Nestvůrní černí ptáci bez očí kroužili na nebi, zalitém modrým svitem zapadajícího slunce.
„Kdo jste?“ otázal jsem se jich.
„Šantakové, šantakové, šantakové!“ zpívali tvorové. Nebyli to ptáci. Nikdy.
Opět jsem, zcela zbytečně, otevřel oči. Tma, zpěv. Tma a zpěv. Tma a zpěv…
Jsem nahý, uvědomil jsem si. Jsem nahý a ležím na měkké posteli. Znovu.
Jak dlouho tu jsem? Ani na tuto otázku jsem neznal odpověď. Po paměti jsem se vydal ke středu místnosti, do míst, kde jsem narazil do stolu. Když jsem šlápl do louže chladné vody, hystericky jsem se zasmál a slíbil si, že se zde už ničeho nezaleknu.
Vydal jsem se vstříc temnotě, směrem od šíleného hlasu, dbaje varování Neznámého. Vtom však se vzdálený zpěv naplnil takovou bolestí, že jsem takřka podlehl pokušení neznámou zachránit.
Pocítil jsem žízeň.
Vrátil jsem se k převrženému stolu, opatrně, abych nešlápl bosou nohou na střepy, a po hmatu našel rozlitou vodu. Pak jsem ji ze země po psím způsobu vypil. V té chvíli mne napadlo, že na stolku mohlo být i nějaké jídlo a hledal jsem dál. Našel jsem jen střepy.
Zapudil jsem myšlenky na onu zpívající ženu a vykročil do neznáma. Tentokrát opatrně. Když se mé tápající paže dotkly stěny, postupoval jsem podél ní. Brzy jsem narazil na jakousi skříň. Opatrně jsem ji otevřel. Našel jsem tam různé šatstvo. Oblékl jsem se – ani ne tolik kvůli chladu, jako proto, že pokud okolní temnota byla zapříčiněna jen mojí slepotou, mohl mne kdokoliv spatřit nahého a ta představa mi nebyla příjemná.
Kdo mne to ukládá do postele?
Otázka mi vrtala hlavou stále neodbytněji, rozhodl jsem se neznámého nachytat. Předstíral jsem pád a zůstal bez hnutí ležet na chladné zemi. Čas běžel, nikdo však nepřicházel. Přemohl mne spánek.
Letěl jsem vysoko na obloze, křídla mocně rozrážela vzduch. Cítil jsem svobodu, jakou může prožít jen pasup kroužící v poryvech větru. Byl jsem snad pasupem?
V té chvíli jsem se změnil v člověka a řítil se do hlubin.
„Nejsi pasupem!“ křičel kdosi v dáli, odhalujíc krutou pravdu.
„Nikdy jsi jím nebyl!“
Kamenitá zem se blížila stále rychleji.
Probudil jsem se, šaty nasáklé ledovým potem. Ovšemže na posteli. Jak jsem jen mohl usnout? ptal jsem se sám sebe. Vždyť jsem neměl důvod. Nevnímám snad správně čas? Vždyť jsem dosud neprozkoumal ani svůj pokoj!
Rozhodl jsem se to napravit, avšak kvílení, jež přecházelo z nejhlubšího altu do chvějivých výšek sopránu, mě stále více přitahovalo.
Co když Neznámý lhal? Co když je jeho varování jen rafinovaným způsobem, jak mne udržet na tomto příšerném místě?
A z čeho pramenily ty podivné sny, které mi ztrpčovaly chvíle spánku?
Šel jsem podél zdi za jejím hlasem.
„Nechoď za ní, Ona je Smrt. Naposled tě varuji.“
Hmátl jsem po směru jeho hlasu. Má ruka se dotkla čehosi ostrého – do předloktí se mi zaryly ostny.
„Kdo jsi?!“ vykřikl jsem zděšen poznáním, že Neznámý není člověk.
„Jsem Bolest!“ zasyčel ostnatý tvor a pak jsem slyšel, jak běží pryč.
Po paži mi stékaly pramínky krve.
Dotkl jsem se zdi a zaječel zděšením. Byla měkká, teplá a vlhká – jako lidské tělo. Opět jsem upadl do bezvědomí.
„Jsi prázdný,“ šeptala Zeď. „Prázdný, bezcenný a zbytečný.“
Zoufalá bílá myš běhala bludištěm, neschopna najít východ.
Pak se odnikud zjevila obrovská ruka, uchopila drobného tvorečka a rozmáčkla jej na krvavou kaši.
„Zbytečný.“
"Dost! Dost už!" vykřikl jsem a vstal.
Vydal jsem se za hlasem. Nic už mne nemohlo zastavit.
Stěny byly opět z chladného kamene. Nalezl jsem východ z místnosti a plížil se podél zdi jako krysa dlouhou chodbou. Zakopl jsem o cosi měkkého, sehnul jsem se. Bylo to tělo. Ohmatával jsem páchnoucí mrtvolu ženy na mnoha místech jakoby ohlodanou. Vtom mne odstrčila jakási ruka.
„Mo-je jíd-lo,“ slabikoval ten tvor.
Rozběhl jsem se pryč od pojídače mrtvol vstříc hlasu Neznámé. Klopýtal jsem o mrtvá těla a nohy klouzaly po páchnoucí břečce, snažil jsem se však na to nemyslet.
A potom… dveře! První dveře, na které jsem zde narazil. Přímo za nimi jsem slyšel zpěv, nářky a smrtelný chropot té ženy.
Sáhl jsem na kliku, zapudil myšlenku na slova, jimiž mne Bolest varovala, a otevřel jsem.
Světlo mne oslepilo. Když jsem mu přivykl, spatřil jsem tu ženu. Vznášela se kousek nad zemí… ne – visela nad ní, přivázána za ruce k háku na stropě. Jen střeva z rozpáraného břicha se dotýkala krví skropené podlahy. Ne, nezpívala. Naříkala, prosila a… proklínala.
Mne.
Pak vydechla naposled.
Klesl jsem na kolena a po tvářích mi stékaly hořké slzy. Bolest naposledy zahnalo spásné bezvědomí.
Potácivec zamával šantakům a pasupům vysoko na obloze, rozloučil se s Pánem Propasti, Bolestí, Zdí i plachými pojídači mrtvol a vykročil k bráně, vedoucí pryč z Hypnovy říše. Oči mu zvlhly slzami…
„Proč, proč?“ plakal jsem a zíral střídavě na bílé stěny cely ústavu pro choromyslné a na vážnou tvář muže v bílém plášti.
„Proč jen jste mě přivedli zpět?“
(Povídka z roku 1997 nebo 1998, průběžně byla mírně stylisticky dolaďována, naposledy v září 2012)
Budete-li mít k této povídce co říci, můžete to říci v komentářích pod článkem
nebo na mém domovském blogu (i anonymně, ale pouze slušně) ZDE.
Jaroslav POLÁK
Sorry, děcka, ale pro vás ten sen není… (zamyšlení nad filmem Rich Hill)
Dokumentární film Rich Hill, mapující život tří dospívajících kluků z ukázkového Zapadákova na americkém Středozápadě, klade závažnou otázku: Má dnes ještě smysl mluvit o „americkém snu“?
Jaroslav POLÁK
Loučení se s prací na elektrošroťáku (text a fotky)
Po roce končím své angažmá coby dělník recyklace elektroodpadu a vydávám se na další cestu. To je dobrá příležitost k (nejen) fotografické rekapitulaci.
Jaroslav POLÁK
Zážitková spiritualita...
Zážitek je v současné době stejně lukrativní komoditou, jako věc, a není tudíž divu, že lidé dnes tolik kladou důraz na zážitek i v souvislosti se spiritualitou či vírou. Nicméně se často jedná o druh modloslužebnictví.
Jaroslav POLÁK
Proč se bojím náledí víc než teroristů
Terorismus je jako přírodní úkaz. Jakkoli je jistá míra předběžné opatrnosti namístě, není třeba mu přikládat větší váhu, než třeba namrzlým silnicím.
Jaroslav POLÁK
Jack Irish aneb Drsná škola po australsku
Australská televizní tvorba u nás není příliš známa a je to škoda, protože Australané se svými americkými kolegy rozhodně nenechávají zahanbit. Krimiseriál Jack Irish (2016) je toho pěkným příkladem.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Tuleja vzdal nominaci na ministra, připustil selhání. Fiala rozhodnutí vítá
Pavel Tuleja se vzdal nominace na post ministra pro vědu, výzkum a inovace. Připustil selhání v...
Tramvaj srazila chlapce, který přebíhal přes ulici. Skončil v nemocnici
Záchranáři převezli v pátek ráno do nemocnice šestiletého chlapce, kterého srazila v Plzni tramvaj....
Do školy v Litvínově vnikl muž. Policie ho zadržela poblíž kvůli jiné krádeži
Desítky policistů, hasiči i záchranáři se ráno sjeli k litvínovskému gymnáziu. Důvodem bylo...
„Mimořádně trapné“. Akademici a ekonomové kritizují úroveň Tulejových publikací
Kandidát na ministra pro vědu, výzkum a inovace Pavel Tuleja publikoval své práce v potenciálně...
Pronájem bytu 2+1+ L - Děčín - Letná
Slovanská, Děčín - Děčín VI-Letná
13 000 Kč/měsíc
- Počet článků 606
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1349x
Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Flickr (fotografie)
Seznam rubrik
- Filosofování
- Společnost a politika
- Recenze
- Psychologie a terapie
- Poesie a próza
- Rozhovory
- Galerie
- Humor
- Osobní
- Nezařazené
Oblíbené knihy
- Miloslav Ransdorf: Není všem dnům konec
- Ludwig Wittgenstein: Filosofická zkoumání
- Principia Discordia
- Tomáš Baránek: Jak sbalit ženu 2.0
- Andrzej Sapkowski: Zmije
- Muammar Kaddáfí: Escape to Hell and Other Stories
- Boris Rafailov: C. G. Jung v zrcadle filosofie
- Jean Grondin: Úvod do hermeneutiky
- Don DeLillo: Bod Omega
- Nová dobrodružství Sherlocka Holmese
- The Words of Desmond Tutu
- ZEN 1-4 - Sborníky z přelomu 80. a 90. let
- Martin Buber: Temnota Boží
- Greg Egan: Axiomat
- Greg Egan: Město permutací
- Martin Oliva: Civilizace moravského paleolitu a mezolitu
- Radim Bělohrad: Osobní identita a její praktická hodnota
- Sierra Dawn: Písně větru
- Lucius Annaeus Seneca: Výbor z listů Luciliovi
- Ray Bradbury: Kaleidoskop a jiné povídky
- Jan Skácel: Básně II.
- Martin Heidegger: O pravdě a Bytí
- Joseph T. Hallinan: Proč děláme chyby
- Necronomicon podle Murahawy
- Jan XXIII.: Pacem in terris
- A. Mooreová, E. Ripleyová: Kapesní průvodce posmrtným životem
- V. V. Majakovskij: Vladimír Iljič Lenin
- Milena Hübschmannová: Můžeme se domluvit. Šaj pes dovakeras.
- William James: Pragmatismus-Nové jméno pro staré způsoby myšlení
- Jozef Karika: Na smrť
- David Flusser: Ježíš
- G. W. F. Hegel: Fenomenologie ducha
- Ray Bradbury: Zen a umění psát
- Darrell Schweitzer: Každý z nás je legenda
- Sv. Jan od Kříže: Výstup na horu Karmel
- Haroun Tazieff: Schůzky s ďáblem
- Georgij Valentinovič Plechanov: O úloze osobnosti v dějinách
- Richard A. Lippa: Pohlaví - Příroda a výchova
- Clifford D. Simak: Město
- Ľuboš Blaha: Matrix kapitalizmu - Blíži sa revolúcia?
- William S. Burroughs: Nahý oběd / Nova Express
- Vítězslav Gardavský: Bůh není zcela mrtev
- The Gathas of Zarathustra: Hymns in Praise of Wisdom
- Wilhelm Weischedel: Zadní schodiště filosofie
- Klára Látalová: Bipolární afektivní porucha
Co právě poslouchám
- the Pogues - a Pair of Brown Eyes - psychedelický irský punk!
- Maanam
- Lyapis Trubetskoy
- The H. P. Lovecraft Historical Society - A Very Scary Solstice
- Пикник
- Jablkoň
- Muzaiko - Esperanta Retradio
- Master's Hammer - Vracejte konve na Místo
- Hungry Ghosts - I Don't Think About You Anymore But, ...
- Dimmu Borgir
- Česká velvyslankyně v Sýrii: Je tohle ještě žurnalistika?
- Diablo Swing Orchestra
- Lače manuša
- Majk Spirit
- Deva Premal
- Cartel de Santa
Oblíbené stránky
- Ray Caesar -galerie magického, barokně laděného surrealismu
- Zdzislaw Beksinski (1929-2005) - galerie výjimečného umělce!
- STREET ART UTOPIA 106 of the most beloved Street Art Photos
- Václav Klaus Looking at Things
- The Monster Engine - Realistické podoby dětských kreseb!
- Astronaut v moři - nabídka kvalitní nekomerční literatury!
- P3RSP3CTIV3 - úžasný krátký retrocyberpunkový film!
- Petice a manifest na ochranu křoví
- Olia Pishchanska - Úžasné atmosférické konceptuální fotografie
Oblíbené články
- 24 znamení, že se celá Amerika začíná podobat Detroitu
- dopsáno: Jaroslav Polák: Poznámky k Humově teorii kauzality
- Café Zapatista - Nabídka Anarchistického černého kříže
- File Sharing Is Now an Official Religion In Sweden
- Luboš Dvořák: Církevní restituce – řekněme hlasitě - nejde to!
- Gerald Celente: EU se zhroutí v 90 dnech
- Demence českého národa (Český národ je plný nenávistných idiotů)
- Roman Sikora: Co všechno jsme zapomněli - BRILANTNÍ ČLÁNEK!
- Jan Macháček: Statisíce měsíčně pro poradce a kapitalismus
- Co je ACTA? Dokonale shrnující a velmi depresivní video.
- Pravičáci jsou méně inteligentní než levičáci, zjistila studie
- Athens, the long night of February 12: “burning and looting..."
- Jak to skutečně bylo s romskou stranou a uprchlým pokladníkem
- Zemědělství umírá jako sociální výdobytky naší země
- Piotr Czerski: My, děti Sítě
- Jan Keller: Společnost nesouměřitelnosti - přednáška na YouTube
- Cesty, které vedou do záhuby - zamyšlení Fidela Castra
- Slyšeli jste to? Bohatí Romové berou dávky. Psali to v Právu!
- Téměř polovina Američanů má potíž vydělat na základní životní...
- Normalizace tu ještě neskončila, tvrdí historik Michal Pullmann
- Ondřej Lánský: Kdo zneužívá sociální dávky?
- Die Welt varuje před návratem komunistů, tvrdí čeští lháři
- Masová privatizace přivedla postkomunistické země na mizinu
- V Česku začínají řádit profesionální tuneláři
- Jak Obama ví - Zamyšlení Fidela Castra, 27. dubna 2012
- Ivan Štampach: Ekonomie se zbláznila - Deník Referendum
- Místo, kde se v bolestech rodí český bulvár
- František Nevařil: Hospodaření zločinných komunistů
- Jsme v prdeli.Klus,Xindl X,Koller a Poláková veršují o politice
- Slavoj Žižek: Zahraňme se před zachránci
- Pavel Novák: Den daňové svobody prizmatem nejen ČRo
- Miloslav Ransdorf: Husovo odvolání ke Kristu
- Ožebračování těch nejpotřebnějších
- Tribun: Mlhy nad Sýrií
- Křesťané proti zákonu o církevním majetku
- Karel Dolejší: Atentát na svatýho Václava, čili Netopýr
- Přetrhnutý lístek zavedeným stranám nijak neuškodí
- Pavla Kopecká: Bibli spálit, korán taky (?)
- Vladimír Kapal: U Ratha nejde o sedm milionů, ale o 260 miliard
- Ivan Štampach: Dnešní vánoce
- Jaroslav Achab Haidler: Ježíšek u Jobů
- Jan Čulík: O Palachovi a lidech, co se upalují dnes
- Unuděný flákání vyrůstá na troskách střední třídy
- Dr. Jusuf Al-Qaradawi: Kultura tolerance v islámu
- Jak vyrobit dezinformaci aneb romské děti chtějí žít z dávek
- David Corn, John Pilger: Kanonizovaná baronesa, krvavý Pol Pot