Duševní ani psychosomatické nemoci neexistují

Tvrdím-li, že neexistují žádné duševní ani psychosomatické nemoci, nemám tím na mysli, že by snad neexistovala vážná a často i život ohrožující onemocnění, jako jsou schizofrenie či bipolární porucha, či přinejmenším krajně nepříjemná onemocnění, jako jsou některé chronické bolestivé stavy nebo třeba hypochondrie. Tvrdím jen, že označení těchto onemocnění je nebezpečně zavádějící.

Pokud bychom pojmenování „duševní nemoci“ a „psychosomatické nemoci“ interpretovali v tom smyslu, že nějak souvisejí s psychikou, tedy s vnímáním, prožíváním, emocemi atp., bylo by takové označení celkem v pořádku, i když je otázkou, proč tak neoznačujeme třeba Alzheimerovu chorobu nebo nádorové onemocnění mozku. Potíž je v tom, že tato označení evokují naivní či lidový psychofyzický dualismus duše a těla jako nějakých samostatných entit a vedou k tomu, že jsou tyto nemoci lidmi chápány jako nemoci jiné kategorie než nemoci ostatní, což je může být spojeno s představou, že nevyžadují lékařskou péči, protože pod lékařskou péči spadá tělo a ne duše, a s míněním, že je možné je přemoci nějakými tajemnými silami údajně vycházejícími z duše samotné, například vůle.

Přitom každý normálně fungující člověk zažil nespočet zkušeností, jež tuto naivní představu vyvracejí. Mám na mysli stavy po požití alkoholu, kognitivní útlum po požití sytého jídla, stavy mysli při vysoké horečce atp. Je vcelku zbytečné do toho tahat nějakou od těla oddělenou duši, když můžeme prostě konstatovat, že zde prostě došlo k dočasnému narušení funkcí mozku coby tělesného orgánu.

Ve skutečnosti je pokud se jedná o nemoci jediným smysluplným filosofickým východiskem monismus, tedy vnímání člověka jako jednotné bytosti. Dokonce to může být i monismus idealistického ražení, tedy chápání člověka jako ducha, i když takové pojetí neshledávám ani zdaleka tak praktickým, jako monismus materialistický. Lze ovšem chápat nemoci (ale v tom případě všechny nemoci) jako symboly duchovních procesů, někdy to může být z psychoterapeutického hlediska užitečné, ale přeci jen se mi zdá evidentním, že materialistické východisko přináší výrazně více podnětů k rozvoji léčebných metod. Z hlediska Spinozova monismu pak lze říci, že se beztak jedná o dvě strany jedné mince a osobně se na to dívám právě takto.

Filosofický dualismus je použitelný, pokud se jedná o úvahy o možnosti samostatné existence nějakého nemateriálního světa idejí (například matematických nebo logických entit v matematickém platonismu), ale pokud jde o o duševno jak je běžně chápeme, je zcela zavádějící.

Takzvané duševní nemoci, stejně jako tzv. nemoci psychosomatické, jsou prostě onemocněními mozku. Ty mohou a nemusejí být vyvolány působením vnějších faktorů, což na věci nic nemění – rakovina plic je u kuřáka také obvykle důsledkem působení vnějších faktorů a nutno podotknout, že kuřák si za rakovinu v každém případě může mnohem víc, než psychiatrický pacient za depresi či schizofrenii (pak je zde otázka, jak to vlastně vůbec je s vůlí a determinismem, ale to nyní pomiňme a zůstaňme u běžného chápání slov "může za").

Pokud jde o tu oblast, jíž se zabývá a jíž propaguje dr. Hnízdil (a já jej v tomto, byť občas s výhradami, respektuji), uvažuji o ní jako o sociosomatické medicíně, tedy o onemocněních souvisejících s (neuspokojivými) sociálními vztahy pacienta, což rozhodně dává mnohem lepší smysl, než slovo „psychosomatický“.

Deprese či schizofrenie jsou nemocemi mozku stejně jako kupříkladu Alzheimerova choroba nebo mozkový nádor; neexistuje žádný rozumný důvod, proč jedny označovat jako „duševní“ a jiné jako „neurologické“. Jedná se pouze o překonanou tradici.

Jsem hluboce přesvědčen, že stále ještě předčasně umírá mnoho lidí právě v důsledku onoho naivního psychofyzického dualismu, jenž vede k tomu, že určitá onemocnění jsou bagatelizována a jejich léčba začíná pozdě (a je pak vzhledem k míře rozvoje nemoci méně účinná), případně nezačne vůbec, neboť nemocný v důsledku své neléčené nemoci zemře.

Tvrzení, že se někdo kupříkladu „vymlouvá na depresi“, je stejně „citlivé“ jako tvrzení, že se „vymlouvá na rakovinu“, a má na svém kontě nemálo obětí.

Patrně málokdo bude bagatelizovat situaci, kdy se někomu z jeho blízkých kupříkladu začne dít něco divného s mateřským znaménkem, ale příznaky takzvaných „duševních“ onemocnění jsou bagatelizovány nehorázně často. Přitom i v tomto případě může včasná léčba zachránit život či zajistit lepší prognózu co se dalšího života týče.

Shrnuto: Bez ohledu na případná náboženská přesvědčení týkající se duše je z praktického hlediska třeba vnímat člověka jako nerozdělenou bytost a nemoci, všechny nemoci, jako faktory, jež této bytosti způsobují utrpení a komplikují jí život. Dělit je na dvě oddělené skupiny je z filosofického hlediska nesmyslné, z medicínského hlediska zastaralé a z lidského hlediska necitlivé a ubližující.