Christopher Moore: Kojotí stesk (recenze)

„Když je s tebou všechno v pořádku, ale ty máš přesto takovej strach, že by se něco mohlo pokazit, až se z toho cítíš mizerně, chytils Kojotův stesk. V takových chvílích za tebou přijdu a dám to zase do pořádku."

Tato Kojotova promluva ke starému šamanovi jsou klíčem k celé této pozoruhodné knize. Knize, která se do čtenářského povědomí dostávala pomalu a postupně. Nakladatel, obvykle vydávající červenou knihovnu, ji opatřil ohyzdně kýčovitou obálkou (viz obrázek pod článkem; i když: kdo ví, zda i v této jeho volbě neměl Starej Kojot pracky...), která zcela odradila cílovou skupinu čtenářů. Ale postupně se začalo šuškat: „Přečti si Kojotí stesk! Je vážně dobrej!"...
Je. Je to příběh o tom, co se stane, když vám do klidného životaběhu vpadne posvátno a to ausgerechnet v podobě indiánského boha srandy. Takové posvátno totiž obvykle nenechá kámen na kameni a člověka z něho může trefit šlak. Nebo alespoň pocit, že všechno, oč jsme kdy usilovali a čeho jsme doposud dosáhli, je najednou úplně v prdeli. A přesně tak se na počátku příběhu cítí hrdina příběhu, úspěšný pojišťovací makléř Sam Hunter, který doufal, že se zcela a definitivně odtrhl od své minulosti Samsona co loví sám z kmene Vraních indiánů. Jenže má tu smůlu a štěstí současně, že se jeho ochranným duchem stal právě Starej Kojot...
Sam, jenž žil pod tíhou strachu a dokonalého sebeovládání, je konfrontován s žertujícím božstvem, z jehož žertů až běhá mráz po zádech. Zvláště když čtenář tuší, že ani sám Starej Kojot vlastně neví, o co mu vlastně jde. Tedy kromě dobrého příběhu k budoucímu vyprávění, neboť Kojot stvořil lidi právě proto, aby si o něm vyprávěli příběhy – a je celkem jedno, jaké.
Nebudeme upínat knize na napínavosti naznačováním děje; řekneme jen, že příběh je vystavěn velmi dobře a a ani na okamžik nenudí. Navíc je prokládán kouzelně zmodernizovanými klasickými kojotími příběhy, jež čtenáři umožňují porozumět nečekaným dějovým zvratům.
Chcete-li se seznámit s problematikou tricksterovského archetypu a přitom se báječně pobavit, rozhodně si knihu sežeňte. Je to vskutku čertovsky dobrý román, i když je to všechno, jak píše autor v úvodní poznámce, „zatracená lež a není na tom zbla pravdy." Vlastně právě proto...
(Kojotí stesk, vyd. nakl. ALPRESS, Frýdek-Místek 1998, 293 stran)

Tato Kojotova promluva ke starému šamanovi jsou klíčem k celé této pozoruhodné knize. Knize, která se do čtenářského povědomí dostávala pomalu a postupně, mimo jiné i proto, že nakladatel, obvykle vydávající červenou knihovnu, ji opatřil ohyzdně kýčovitou obálkou, která zcela odradila cílovou skupinu čtenářů. Ale postupně se začalo šuškat: „Přečti si Kojotí stesk! Je vážně dobrej!"

Je. Je to příběh o tom, co se stane, když vám do klidného životaběhu vpadne posvátno a to ausgerechnet v podobě indiánského boha srandy. Takové posvátno totiž obvykle nenechá kámen na kameni a člověka z něho může trefit šlak. Nebo alespoň pocit, že všechno, oč jsme kdy usilovali a čeho jsme doposud dosáhli, je najednou úplně v... pytli. A přesně tak se na počátku příběhu cítí hrdina příběhu, úspěšný pojišťovací makléř Sam Hunter, který doufal, že se zcela a definitivně odtrhl od své minulosti Samsona co loví sám z kmene Vraních indiánů. Jenže má tu smůlu a štěstí současně, že se jeho ochranným duchem stal právě Starej Kojot.

Sam, jenž žil pod tíhou strachu a dokonalého sebeovládání, je konfrontován s žertujícím božstvem, z jehož žertů ovšem často běhá mráz po zádech. Zvláště když čtenář tuší, že ani sám Starej Kojot vlastně neví, o co mu přesně jde. Tedy kromě dobrého příběhu k budoucímu vyprávění, neboť Kojot stvořil lidi právě proto, aby si o něm vyprávěli příběhy – a je celkem jedno, jaké.

Nebudu ubírat knize na napínavosti naznačováním děje; řekneme jen, že příběh je vystavěn velmi dobře a ani na okamžik nenudí. Navíc je prokládán kouzelně zmodernizovanými klasickými kojotími příběhy, jež čtenáři umožňují porozumět nečekaným dějovým zvratům. Přestože vnímám Starého Kojota jinak, než jak je představen v úplném závěru knihy (vnímám jej jako jednu z regulérních podob Boha s velkým B, ale ono se to vlastně asi úplně nevylučuje ani s tím koncem Kojotího stesku), pokládám tuto knihu za jedno z vůbec nejčtivějších a bezpochyby inspirovaných pozvání k setkání s archetypem Trickstera, pozvání, u nějž se čtenář báječně pobaví a zároveň vnímá přesah a dotek Posvátna coby mysteria fascinans et tremendum.

Je to vskutku čertovsky dobrý román, i když je to všechno, jak píše autor v úvodní poznámce, „zatracená lež a není na tom zbla pravdy." Vlastně právě proto!

MOORE, Christopher. Kojotí stesk. Frýdek-Místek : ALPRESS, 1998, 293 stran.