Bob Garcia: Závěť Sherlocka Holmese (recenze)

„Závěť Sherlocka Holmese“ byla vůbec prvín „holmesiádou“, jíž jsem četl, četl jsem ji tedy dříve než originální příběhy z pera A. C. Doyla, a důvodem, proč před lety přítáhla moji pozornost, byl slavný anglický okultista Crowley coby vedlejší postava.

Autor knihy, Bob Garcia, je jazzový hudebník a vášnivý milovník detektivek. A co nám tento francouzsky píšící autor chystá nabídnout? Inu, to lze vyjádřit jedním slovem – jatka. „Závěť Sherlocka Holmese“ je mimořádně drsná kniha. Na jejím začátku se dozvídáme, že Holmes, toho času na odpočinku, zemřel a zanechal po sobě závěť, její součástí je rukopis popisující pátrání po původci mimořádně hrůzných a rafinovaných zločinů, po člověku, který se vydává za samotného ďábla. Watsonův rukopis je čten notářem Holbornem za přítomnosti dr. Watsona, inspektora Lestarda a Sherlockova bratra Mycrofta. A my se ponoříme do patnáct let starého příběhu, v němž se Holmes s Watsonem setkávají mimo jiné i se slavným iluzionistou a mistrem úniků Harrym Houdinim a "zakladatelem moderního satanismu" Alisterem Crowleym. Ano, skutečně Alisterem a nikoli Aleisterem – těžko říci, zda se autor zmýlil či zda chtěl mírnou úpravou jména naznačit, že jeho Crowley je skutečnou "Bestií 666" pouze volně inspirován (což opravdu je, ještě se k tomu dostaneme). Má ve vraždách, jež, coby společné znamení, doprovází motiv obráceného kříže, prsty Houdini či Crowleyho satanistická (sic!) sekta Stříbrná hvězda? A jak s tím vším souvisí úporná Watsonova horečka, jež dokáže vykouzlit opravdu strašlivé noční můry? A proč vlastně Holmes ve své závěti trval na veřejném čtení popisujícím jeho dávné pátrání? Co má odhalit setkání u notáře Holborna?
Nebudu prozrazovat děj, protože by to byl – zvláště u kriminálního žánru – neodpustitelný zločin. Zmíním se raději o povahokresbě jednotlivých postav. Ty jsou načrtnuty zručně, i když místy až schematicky, zvláště pokud se jedná o postavy z klasických příběhů, jako je například arogantní a často velmi hloupý inspektor Lestard. Zajímavá je psychologie samotného Holmese – pokud čtenář nabude dojmu, že slavný detektiv není tak brilantní, jak byl měl podle předpokladu být, vězte, to snad prozradit mohu, že to není autorova chyba, ale dobře promyšlený záměr. Crowley je docela zajímavý, i když se projevuje spíše jako satanista moderního střihu (místy hovoří téměř v intencích La Veyovy „Satanské bible“) a jediná magická praktika, o níž se v souvislosti s ním dozvídáme, je astrální cestování. Také detaily z jeho života neodpovídají realitě, ale to zase tolik nevadí, protože jako literární postava v příběhu funguje uspokojivě (a pokud tuto knihu budete číst, tak jistě ne proto, abyste se dozvěděli biografické údaje o Crowleym).
Věc, kterou nejsem schopen zcela posoudit, je zařazení příběhu do kontextu kanonických (tedy Doyleových) a epigonských holmesiád. Zde mám k nakladateli jednu výtku – místy totiž v poznámkách pod čarou nacházíme poznámky českého redaktora, který upozorňuje na to, co je podle jeho názoru špatně. Vzhledem k jedné Watsonově zmínce o přepracovaném rukopisu pro knižní vydání určil redaktor období, kdy docházelo k vraždám, jako rok 1891, a následně pak upozorňuje na to, že kupříkladu Crowley byl v té době teenager, že některé v textu zmiňované knihy ještě nevyšly atd. Přitom v textu samotném je zmíněn rok 1895 jako minulost. Člověk nemusí být velkým detektivem, aby přišel na to, že autor knihy se zmýlil spíše v té jedné narážce na přepracovaný rukopis, než že by se zmýlil v mnoha jiných detailech. Navíc je z knihy patrno, že se jedná o pozdější období Holmesova života, já bych děj vražd zařadil někam do prvního desetiletí dvacátého století. A ptám se – bylo snad tak obtížné se autora prostě zeptat, jak to přesně myslel, a případné nejasnosti v českém vydání doladit? Musím říci, že mi poťouchlé redaktorovy připomínky lezly na nervy jako bzučení komára ve chvíli rozjímání.
Jaký tento příběh v příběhu tedy je? Je dobře a čtivě vyprávěný, temný, místy bizarní až surreálný (zvláště popisy Watsonových horečnatých stavů), chvílemi parodický (úvodní spekulace ohledně Holmesovy smrti jsou úchvatné), obsahuje četné hororové prvky, a vyústí v rozuzlení, které je logické a vyplývá, z indicií, které jsou v textu roztroušeny, jak to má u správné detektivky být. Varování, že kniha není pro citlivé povahy je ale opravdu namístě – brutalita vražd je strašlivá, fyzické i psychické utrpení obětí nesmírné, atmosféra ponurá – celý příběh vlastně připomíná noční můru, v níž se slavný detektiv úporně a marně snaží přijít na řešení celého případu.
Shrnuto: Pokud čtenáři nevadí (či jej dokonce přitahují) krev, bolest, vnitřnosti, utrpení, nespravedlnost, pochmurnost, bizarnost, temnota a mrazivá atmosféra a současně máte rádi Sherlocka Holmese, je pro něj tato kniha jako stvořená. Nicméně se skutečně jedná o vypravěčcký posun a čtenář, který dává přednost méně extrémním polohám holmesovských příběhů, by mohl být nepřijemně zaskočen. Mně se kniha zamlouvala a nadchla mne pro Holmese jako takového, takže na ni rozhodně nedám dopustit.
GARCIA, B. Závěť Shelocka Holmese. Brno: Jota, 2006. 336 stran.

Autor knihy, Bob Garcia, je jazzový hudebník a vášnivý milovník detektivek. A co nám tento francouzsky píšící autor chystá nabídnout? Inu, to lze vyjádřit jedním slovem – jatka. „Závěť Sherlocka Holmese“ je mimořádně drsná kniha. Na jejím začátku se dozvídáme, že Holmes, toho času na odpočinku, zemřel a zanechal po sobě závěť, její součástí je rukopis popisující pátrání po původci mimořádně hrůzných a rafinovaných zločinů, po člověku, který se vydává za samotného ďábla. Watsonův rukopis je čten notářem Holbornem za přítomnosti dr. Watsona, inspektora Lestarda a Sherlockova bratra Mycrofta. A my se ponoříme do patnáct let starého příběhu, v němž se Holmes s Watsonem setkávají mimo jiné i se slavným iluzionistou a mistrem úniků Harrym Houdinim a "zakladatelem moderního satanismu" Alisterem Crowleym. Ano, skutečně Alisterem a nikoli Aleisterem – těžko říci, zda se autor zmýlil či zda chtěl mírnou úpravou jména naznačit, že jeho Crowley je skutečnou "Bestií 666" pouze volně inspirován (což opravdu je, ještě se k tomu dostaneme). Má ve vraždách, jež, coby společné znamení, doprovází motiv obráceného kříže, prsty Houdini či Crowleyho satanistická (sic!) sekta Stříbrná hvězda? A jak s tím vším souvisí úporná Watsonova horečka, jež dokáže vykouzlit opravdu strašlivé noční můry? A proč vlastně Holmes ve své závěti trval na veřejném čtení popisujícím jeho dávné pátrání? Co má odhalit setkání u notáře Holborna?

Nebudu prozrazovat děj, protože by to byl – zvláště u kriminálního žánru – neodpustitelný zločin. Zmíním se raději o povahokresbě jednotlivých postav. Ty jsou načrtnuty zručně, i když místy až schematicky, zvláště pokud se jedná o postavy z klasických příběhů, jako je například arogantní a často velmi hloupý inspektor Lestard. Zajímavá je psychologie samotného Holmese – pokud čtenář nabude dojmu, že slavný detektiv není tak brilantní, jak byl měl podle předpokladu být, vězte, to snad prozradit mohu, že to není autorova chyba, ale dobře promyšlený záměr. Crowley je docela zajímavý, i když se projevuje spíše jako satanista moderního střihu (místy hovoří téměř v intencích La Veyovy „Satanské bible“) a jediná magická praktika, o níž se v souvislosti s ním dozvídáme, je astrální cestování. Také detaily z jeho života neodpovídají realitě, ale to zase tolik nevadí, protože jako literární postava v příběhu funguje uspokojivě (a pokud tuto knihu budete číst, tak jistě ne proto, abyste se dozvěděli biografické údaje o Crowleym).

Věc, kterou nejsem schopen zcela posoudit, je zařazení příběhu do kontextu kanonických (tedy Doyleových) a epigonských holmesiád. Zde mám k nakladateli jednu výtku – místy totiž v poznámkách pod čarou nacházíme poznámky českého redaktora, který upozorňuje na to, co je podle jeho názoru špatně. Vzhledem k jedné Watsonově zmínce o přepracovaném rukopisu pro knižní vydání určil redaktor období, kdy docházelo k vraždám, jako rok 1891, a následně pak upozorňuje na to, že kupříkladu Crowley byl v té době teenager, že některé v textu zmiňované knihy ještě nevyšly atd. Přitom v textu samotném je zmíněn rok 1895 jako minulost. Člověk nemusí být velkým detektivem, aby přišel na to, že autor knihy se zmýlil spíše v té jedné narážce na přepracovaný rukopis, než že by se zmýlil v mnoha jiných detailech. Navíc je z knihy patrno, že se jedná o pozdější období Holmesova života, já bych děj vražd zařadil někam do prvního desetiletí dvacátého století. A ptám se – bylo snad tak obtížné se autora prostě zeptat, jak to přesně myslel, a případné nejasnosti v českém vydání doladit? Musím říci, že mi poťouchlé redaktorovy připomínky lezly na nervy jako bzučení komára ve chvíli rozjímání.

Jaký tento příběh v příběhu tedy je? Je dobře a čtivě vyprávěný, temný, místy bizarní až surreálný (zvláště popisy Watsonových horečnatých stavů), chvílemi parodický (úvodní spekulace ohledně Holmesovy smrti jsou úchvatné), obsahuje četné hororové prvky, a vyústí v rozuzlení, které je logické a vyplývá, z indicií, které jsou v textu roztroušeny, jak to má u správné detektivky být. Varování, že kniha není pro citlivé povahy je ale opravdu namístě – brutalita vražd je strašlivá, fyzické i psychické utrpení obětí nesmírné, atmosféra ponurá – celý příběh vlastně připomíná noční můru, v níž se slavný detektiv úporně a marně snaží přijít na řešení celého případu.

Shrnuto: Pokud čtenáři nevadí (či jej dokonce přitahují) krev, bolest, vnitřnosti, utrpení, nespravedlnost, pochmurnost, bizarnost, temnota a mrazivá atmosféra a současně máte rádi Sherlocka Holmese, je pro něj tato kniha jako stvořená. Nicméně se skutečně jedná o vypravěčcký posun a čtenář, který dává přednost méně extrémním polohám holmesovských příběhů, by mohl být nepřijemně zaskočen. Mně se kniha zamlouvala a nadchla mne pro Holmese jako takového, takže na ni rozhodně nedám dopustit.

GARCIA, B. Závěť Sherlocka Holmese. Brno: Jota, 2006. 336 stran.