Proč Ústavní soud popírá právo otce na vlastní dítě?

Ústavní soud rozhodl, že otcem není ten, kdo dítě zplodí ale manžel matky a to navzdory tomu, že otcovství muže, který se ho domáhl potvrdila matka. Soud popřel právo muže na své dítě, dítěte na svého rodiče a na spravedlnost.

Do očí bijící nespravedlnost uznal i soud, který se vymluvil na stávající občanský zákon.

Ústavní soud přitom porušil nejen  přirozené lidské právo na spravedlnost, ale také mezinárodní úmluvou dané právo dítě na péči a kontakt s oběma rodiči a také občanský zákoník, který říká, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nakonec i mnoho svých vlastních rozsudků, ve kterých kritizoval obecné soudy za formalismus a za to, že nadřazují špatný zákon nad zdravý rozum a spravedlnost. 

O co jde?

Muž z Nigérie u českých soudů žádal určení otcovství - a to proto, že jeho exmilenka porodila zjevně jeho dítě, sama jeho otcovství potvrdila a navíc - bílým manželům se narodil černoušek. Problém ovšem je v jejím manželovi který si dítě osvojil a podle zákona má údajně přednost před biologickým otcem. 

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/urceni-otcovstvi-cizinec-nigerie-dlf-/domaci.aspx?c=A170525_094032_domaci_mav

Výrok  soud zdůvodnil takto: „Není upraveno žádné základní právo, které by umožňovalo domnělému otci podat návrh na určení, respektive popření otcovství. Pokud není dáno takové základní právo, domnělý otec - jakkoli svůj návrh z lidského hlediska podal pochopitelně - nemohl být před obecnými soudy ani před Ústavním soudem úspěšný,“

Odmysleme teoretickou možnost, že to celé je třeba habadůra aby migrant měl v ČR rodinu a následně ji sceloval dovozem příbuzných z Nigérie. Nejde tady o to, kdo žádá ale co a proč. Otec žádá o své dítě a tady jde o precedenty, které hluboce poškozují práva všech otců a dětí. 

Máme přirozená lidská práva

Soudce zpravodaj i senát se hluboce mýlí. Ano stále nemáme ústavní právo na vymahatelnou spravedlnost, kterou jsme ve Sněmovně podali, ano stále tu není v zákoně zakotvena definice otcovství, která by  jasně řekla, že otcovství je biologický a následně právní vztah mezi otcem a dítětem, tedy že otcem je ten kdo dítě zplodil a tepve pokud takový otec není, je jím ten, kdo ho formálně přijme (ale i tento zákon je už ale připravený).

Tento princip má daleko větší důsledky - znamenal by například, že až čtvrtina neplatičů alimentů by opustila vězení, protože by jim odpadla povinnost platit na cizí dítě. Na druhou stranu manželé spousty žen by přestali platit na cizí a zbyly by jim peníze na vlastní děti a také by děti dědily po svých rodičích - i to je přirozené a spravedlivé. 

To vše je přirozené lidské a spravedlivé  právo bez ohledu na aktuální zákony. 

Navíc tu máme tu zákonem a precedenty daný mantinel, že jakékoli právní ujednání nesmí odporovat dobrým mravům což v judikátech vícekrát potvrdil  jak Nejvyšší tak Ústavní soud.

Nový občanský zákoník říká jasně :

§ 2

(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Řečeno laicky - Ústavní soud tu není od toho aby se odvolával na stávající jednotlivé paragrafy -  ale je tu od toho aby nebyl formalistický - tedy choval se tak jak mnohokrát doporučoval obecným soudům a rozsudky a dokonce i zákony které odporují dobrým mravům nebo ústavě nebo mezinárodním ujednáním rušil, nikoli potvrzoval s odkazem na špatný zákon. 

Rozsudek odporuje nejen občanskému zákoníku a přirozenému právu na spravedlnost, ale také Úmluvě o právech dítěte, která byla přijata Valným shromážděním Organizace spojených národů v listopadu 1989. a přijala ji naše republika.

Ta říká 

4) Stát má povinnost učinit všechna potřebná opatření k provádění práv uznaných touto úmluvou.

A dále, že dítě má 

7) …. právo znát své rodiče a právo na jejich péči.

9) ….. V případě, že je dítě odděleno od jednoho nebo obou rodičů, má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči.

Co s tím?

V prvé řadě je třeba skutečně opravit stávající zákony ale je třeba bezesporu doplnit Ústavu o deklaraci ústavního práva na nepromlčitelnou spravedlnost. 

Není to poprvé, co Ústavní soud na jedné straně uznal, že rozsudek a zákon je nespravedlivý a špatný a zároveň potvrdil špatný rozsudek, který se o nespravedlivý zákon - nebo o jeho špatný výklad opíral. 

V nespravedlivých rozsudcích, kterých si je sám vědom, mu může zabránit jen ústavní zákon, který  nařídí spravedlnost respektovat všem i Ústavnímu soudu. 

Což je smutné, protože po soudu - jakémkoli - přece požadujeme hlavně spravedlnost.