Němci ČR dluží10 000 miliard, vláda je nechce

Německo nám dluží víc než deset tisíc miliard za náhradu válečných škod a tyhle náhrady nejsou promlčené ani odpuštěné. Reparace nijak nesouvisí s majetky odsunutých Němců.

Reparace jsou odsouhlasené všemi stranami a Německo zahájilo splácení. To, že zaplatilo pouhá 4%, je dané jen liknavostí vlád ČR. 

Ministr zahraničí Petříček před pár týdny poslancům SPD písemně potvrdil, že na reparace máme nárok, ale ČR je žádat nebude. 
Proč? 
Dovolím si citovat z vyjádření: ..rozhodnutí válečné reparace vymáhat je otázkou politického rozhodnutí vlády, která by takovýto postup v žádném případě nepovažovala za šťastný s ohledem na jeho nepředvídatelné důsledky a na skutečnost, že by narušilo celkové klima vzájemné důvěry panující v Evropě v posledních desetiletích. "
Pan ministr v závěru dopisu kulantně vyjádřil to, co nelze říct nahlas. Chtít peníze, tak prostě Merkelovou nase..eme

 
I my jsme museli reparace zaplati, tak proč Němci ne?
Neznámým faktem je, že Československo po 1. sv. válce bylo velmocemi donuceno platit část reparací za Rakousko-Uhersko. Naši politici vyděračské podmínky “spojenců” přijali. Byla to daň za naši samostatnost.  A zaplatili jsme už před válkou do puntíku všechno, celých 5 mliard tehdejších korun.
Méně se také ví, že Němcům reparace sice odpuštěny nebyly, ale Američané přišli podvakrát s plány na odložení a snížení splátek (včetně půjčky) . Cílem byl výhodný obchod s USA , kde část politiků, VIP a byznysmenů (Ford, Busch aj) finančně, morálně i politicky zprvu podporovala  Německo a později Hitlera a nacisty, jako bojovníky proti židovstvu a Rusům, takže ihned po nástupu k moci mohl Hitler bez následků přestat platit reparace úplně.
Odklady se odkládaly až tak, že přebohaté Německo poslední splátky za reparace z první války doplatilo v říjnu 2010. Konečnou splátku 1, 7 mld Kč, 92 let po válce, Němci dokonce zaplatili soukromým finančníkům, kteří státní pohledávky odkoupili.
Jinými slovy - když se chce tak to jde.  Když spojenci chtěli, tak Češi reparace zaplatili. Hitlera samozřejmě nutit nešlo - potřeboval naopak ekonomickou i politickou pomoc, protože Američané i Britové s ním počítali jako se spojencem, který zaútočí na Sovětský svaz. Britové navíc krákozrace využívali Hitlera k oslabení Francie . Francouzské spojenecké dohody a síla na kontinentě byly skutečný důvod mnichovské zrady Britů - ne mýtický apeseament, což je už jiný příběh. 
Reparace po druhé světové válce Německu nařídili Spojenci na jednání v Paříži a následně znovu, v rámci tzv. Postupimských dohod, které Němci přijali a podepsali. Nejde o žádné vypověditelné smlouvy - jde o nezpochybnitelné nařízení mezinárodního společenství, o kterém Němci nemohou diskutovat. Na válečné zločiny se nevztahují žádné národní ani mezinárodní promlčecí lhůty. Škody, které Němci způsobili, jsou nejen bez debat, ale beze sporu jsou tak nedozírné, že v praxi není přiměřená žádná výše náhrad.
Naše uznané pohledávky činily v r. 1945 360 miliard Kč v hodnotě roku 1938 - jen čistý úrok 4 procenta ročně dělá k dnešku sumu přes 1500 milard dnešních korun, ale v tom nejsou samozřejmě úroky z úroků.  (cca  8500 je minimální přepočet hodnoty Kč z roku 1938 na dnešek)
V  pohledávkách jsou zohledněny pouze minimální materiální škody a ne všechny. I tady těsně po válce se projevila opětovná proradnost západních spojenců, kteří nechtěli reparacemi  ve skutečné výši pomáhat Československu, která spadlo do sovětské sféry vlivu. 
Utrpení, masové vraždění nikdo samozřejmě nevyčísloval. Můžeme být s Němci přáteli a bezesporu těm současným neklademe vinu za zločiny předchozích generací. Na straně druhé v každé zemi platí, že ten, kdo přejímá dědictví, přejímá nejen aktiva, ale také pohledávky. 
Každý, kdo měl exekuci ví, jak krutě nastavěný máme systém - z dluhu v řádu destikorun a stokorun za pokutu nebo poplatek v nemocnic,i jsou rázem statistíce. Lidé za nesmyslné šílené pokuty přísudky, poplatky a úroky končí často na ulici, zbavení veškerého majetku, včetně bydlení pro rodinu. 
Ti, co problém neznají, mají jediný argument - dluhy se mají platit. 
Fajn, s  tím se nedá nesouhlasit. 
Ale právo by mělo platit pro každého - nejen pro žebráky z ulice, ale i pro miliardové dluhy velkofirem a zcela nepochyně i pro jeden z nejbohatších států planety, Německo.
Vláda nemůže dluh odpustit.
Nikdo krom skutečných věřitelů nemá právo dluh Německu odpustit. Tím věřitelem není žádný premiér, žádná vláda, ale celá země - stát a národ. 
Reparace nejsou majetek žádné vlády, žádného politika a nikdo z nich nemá právo se jich vzdát a obrat o majetek celý národ. 
O co jde?
Němci například ukradli československé zlaté rezervy  a všechny naše valuty. Konkrétně 23 tun zlata. Oloupili české banky a české průmyslové podniky, vyloupili a přisvojili si český moravský a židovský veřejný i soukromý majetek. Němci zabrali ihned po okupaci veškerý majetek československé armády atd atd.Co chceme vzkázat tisícům popraveným, kterým automaticky ukradli Němci věškerý majetek a ožebračili jejich rodiny.  Je to v poho, ať si váš majetek Němci nechaj? Nejsme jako oni - odpustíme vraždu a co nakradli ať si nechaj potomci vrahů - potomci okradených, vražděných a mučených to nepotřebují. 
Kolik odbojářů, kolik nevinných umučených obětí by s tím souhlasilo? 
Má právo za ně kdokoli cokoli odpouštět?
To právo nemůže mít nikdo. 
Životní úroveň za naše 
Německé HDP z hodně velké části tvoří výnosy z investic, které Němci mají po celém světě. Po celém světě investovaly německé vlády prostřednictvím svých podílů v soukromých firmách i naše peníze a to samozřejmě i do ČR a díky tomu mají důchody, na které jim vydělaly ruce dělníků a hlavy inženýrů firem po celém světě. 
Němci neinvestovali nikdy primárně do ČR, ale investovali do sebe - tedy aby investice vydělávaly jim. 
Bezesporu to je správný přístup a Němci pro Němce dělají maximum. 
Ten samý přístup si od svých vlád ale zaslouží i čeští občané. 
Německá vláda ústy kancléře Kohla ihned po podpisu Českoněmecké deklarace vyvrátila jakékoly pochyby o majetku sudetských Němců - Kohl ihned  po podpisu médiím řekl : „Majetková otázka zůstává přirozeně otevřená.“ 
Zcela opačně po celá desetileté vykládají deklaraci české vlády - snaží se veřejnosti namluvit, že deklarace ukončila debatu o majetku jak sudetských Němců, tak i válečných náhrad. Sprostý podvod spočívá v pokusu namluvit nám, že jsme se vzdali reparací výměnou za nevrácení majetku odsunutým Němcům. 
Což je historicko právní nesmysl. 1) deklarace není závazná mezinárodní smlouva, ale politické prohlášení. 2) Československo jako signatární stát Pařížské reparační dohody mělo nejen právo německý majetek na svém území konfiskovat, ale bylo to dokonce jeho povinností, která pro něj z dohody vyplývala. ČSR přijala závazek, že přijme opatření, aby zkonfiskovaný majetek se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tzv. sudetoněmeckého majetku nemusela republika odpočítávat od svého reparačního účtu. 3) V dohodě o suverenitě Západního Německa, přijaté v Paříži 23.10.1954, se stanoví (kapitola 6, čl. 3), že Spolková republika Německo nesmí vznést žádný majetkový nárok vůči zemím vítězné koalice, mezi nimiž je tehdejší Československo výslovně jmenováno. Platnost tohoto ustanovení byla znovu potvrzena ve smlouvě o sjednocení Německa z roku 1990.
Určitě se nám nelíbí, že Československo museli opustit i okradení slušní Němci, ale vinu nesou ti, kdo pár let předtím vyhnali nejprve slušné Čechy z takzvaných Sudet a ti, kdo následně obsadili a vykrádali celou naší zemi.
Svůj dluh také Němci nikdy nezpochybňovali - pouze placení odkládali pod nejrůznějšími záminkami - tu čekali na sjednocení Německa, protože dlužník je jen jeden, tu konkrétně u nás čekali na odloučení Slovenska, protože Slováci byli na straně poražených. 
A pak nepochybně čekali na lidi, co budou zrazovat zájmy své země.
Opravdu, pozoruhodné je, že válečné reparace od Německa oficiálně Němci nikdy nezpochybňovali, to dělali vždy jen Češi. 
Nebo ti, co se za ně vydávali? 
To je vlastně jedno. Za náš národ mluvit přece nemohou, natož za něj dělat účty.
Co s tím, drazí spoluobčané?
Zkusme je z toho omylu vyvést a žádejme to, co je naše.