Volby dopadly, jak dopadnout musely

Dopadly volby dobře nebo špatně? Asi jak pro koho. Každopádně však dopadly tak, jak dopadnout nutně musely. Konec vládnoucího diumvirátu Zeman – Babiš se ve vývoji naší společnosti začal odpočítávat před necelými dvěma roky.

Jak myslím to, co jsem napsal v perexu, vysvětlím později. Nyní k volbám samotným. Jednoznačně vyhrála pětice stran, které se díky vzniku dvou předvolebních koalic naučily spolu přes různé animozity a rozdílné pohledy na řešení jednotlivých problémů kooperovat a spolupracovat. To by mohl být dobrý předpoklad pro jejich následující vládnutí. Avšak jen předpoklad.

Po volbách nás rozhodně nečeká ráj na zemi, ani procházka růžovým sadem. Naopak to bude období velmi těžké, krušné a bolestné. Jak v něm pětikoalice obstojí, je otázkou budoucnosti. Nemá smysl věštit a spekulovat, jak si povede. Kromě schopnosti dohodnout se, kterou prokázaly před volbami, má pětikoalice ještě další devízu, a to, že ze sněmovny konečně vypadla diluviální příšera extrémistické komunistické strany. Odešla, doufám, na smetiště dějin, kam dříve sama posílala „starý kapitalistický svět“.

Z dlouhodobějšího hlediska je špatnou zprávou, že ze poslanecké sněmovny vypadla i sociální demokracie. Samozřejmě, že tihle socani v čele s Hamáčkem si tristní výsledek voleb vykoledovali sami, přinejmenším proto, že se dobrovolně stali lokaji a děvkami Babiše a jeho sekty ANO. Nicméně sociální demokracie se svými tradičními myšlenkami o sociální spravedlnosti je systémovou stranou a důležitou protiváhou konzervativních postojů. Je nejlépe, když jsou tyto dva základní směry přibližně stejně silné, aby se mohly vzájemně korigovat.

Komunisti jako strana, a to jednoznačně levicově extrémistická, neměla ve sněmovně po pádu bolševického režimu u nás vůbec co dělat. Nicméně tam byla a napáchala velké škody v myslích lidí u nás i leckde ve světě, neboť ji začali vnímat coby „normální“, legitimní stranu. Už jsem psal víckrát, že působení komunistické strany po listopadu 1989 je stejně absurdní, jako kdyby po pádu Velkoněmecké říše pokračovala v činnosti NSDAP.

Komunisti jsou tedy pryč, avšak v nové sněmovně jsou kromě pětikoalice už jenom dvě nesystémové strany, a to extrémně nacionalistická SPD a Babišova populistická sekta ANO. O to těžší to pětikoalice bude mít, neboť babišovci i okamurovci nejspíš nebudou usilovat o konstruktivní kritiku koaličních návrhů, ani rozumné protinávrhy, nýbrž se budou pokoušet podkopávat snažení pětikoalice a mydlit jí schody. Rád bych se mýlil.

A teď k tomu konci vládnoucího diumvirátu Zeman – Babiš. Text „Začátek politické agonie vládnoucího diumvirátu“ jsem na blogu idnes.cz uveřejnil 6. prosince 2019 (zde). Uvedl jsem v něm s podrobnostmi, že politická agonie dua Miloš Zeman a Andrej Babiš začala kolem mohutných oslav 30. výročí sametové revoluce. Tehdy oba v důsledku několika kroků, které učinili, ztratili autenticitu a věrohodnost. Mnozí se tenkrát domnívali, že tyto moje myšlenky zplodila má přání. Ale tak to nebylo. Sledoval jsem jen náznaky a signály.

Při ohlédnutí ze současnosti zpět, je zřejmé, že tito dva muži neudělali za poslední dva roky nic pozitivního ani státnického. Prezident, pokud vylezl z lánské nory, chrlil na lidi, které nemá rád, urážky a nadávky, premiér se pak jen vztekal a fňukal, jak jsou všichni proti němu, což střídal se sebechválou, co všechno zařídil pro lidi a co všechno dokázal.

Jenže lidé jako Zeman a Babiš se neradi vzdávají, tudíž nechtějí uznat svou porážku, stejně tak jejich skalní příznivci. Proto mohou ještě nějaký čas komplikovat politickou situaci po volbách (prezident, pokud mu to dovolí zdravotní stav), ale to je tak vše, co mohou dělat. Na Miloše Zemana a Andreje Babiše se nyní velmi dobře šikne část výkladu samotného Miloše Zemana, kterým se snažil charakterizovat ty, kteří patří k takzvané „pražské kavárně“: Jsou to lidé zklamaní osudem. To znamená lidé, kteří někdy něco byli, zastávali nějaké funkce, pak je ten osud vyplivl, takže dá se jim říkat bývalí – nikoli budoucí. 

Oni dva jistě v této chvíli ještě něčím jsou, ale to je jen otázka času, kdy se přesunou do minulosti. Jaké vzpomínky na sebe zanechají, je jen a jen na nich. Tedy v případě Miloše Zemana bude záležet na tom, jestli mu k tomu osud dá příležitost. Vzpomínám si nyní na Jiřího Paroubka. Ať byl, jaký byl, ve chvíli, kdy sice jeho sociální demokracie vyhrála volby, uměl uznat, že nemá šanci sestavit vládu, a povolební vyjednávání zbytečně nekomplikoval. Tím se zachoval státnicky. Co Zeman s Babišem?