„Sametová“ nevymezila prostor vítězů a poražených
Je celkem zřejmé, že KSČM navržením Zdeňka Ondráčka na šéfa sněmovní komise pro kontrolu GIBS vypustila „kontrolní balónek“, jímž chtěla zjistit, co si může dovolit a co jí projde. Proto také vybrala velmi kontroverzního člověka, který se jednak v listopadu 1989 jako člen Pohotovostního pluku VB podílel na zmlácení studentské demonstrace, a jednak tím, že svého tehdejšího konání vůbec nelituje a svými současnými názory dokazuje, že jeho komunistické myšlení vězí hluboko v totalitní minulosti. Je jedině dobře, že Ondráček nakonec musel rezignovat a že tohle komunistům neprošlo. On sám také zuřil a zuří celá KSČM. O to mi teď ale nejde.
V souvislosti s „kauzou“ Ondráček, která vyvolala protestní demonstrace, se ale vyrojila po letech řada otázek našeho vztahu ke komunistické minulosti a k působení lidí v rámci totalitního státu. Někteří argumentují tím, že i jiní lidé „sloužili“ totalitnímu režimu a nikdo jim dnes neupírá právo být někam zvolen. Komunisté dokonce operují absurdní demagogickou konstrukcí, že každý, kdo žil a pracoval za bývalého režimu „legálně“, tedy nebyl režimem pronásledován nebo vězněn, vlastně s tím režimem kolaboroval. Navíc prý na zásahu proti demonstrantům v listopadu 1989 nebylo nic špatného, protože proběhl podle tehdejších zákonů (prohlásil to předseda KSČM Vojtěch Filip).
Jako zcela zásadní problém, který i po 28 letech zatěžuje naši současnost, se ukazuje, že sametová revoluce nevymezila „prostor vítězů a poražených“. Vícekrát tento fakt zmiňuje francouzská historička Francoise Mayer, která se znalostí českého prostředí napsala knihu „Češi a jejich komunismus“, jež mapuje českou společnost v prvním desetiletí po sametové revoluci. Vlastně jsme po 17. listopadu 1989 svým způsobem zvítězili všichni a zároveň všichni prohráli. Co je tím míněno?
Pamětníci jistě vzpomenou, jak bylo napřed těžké vydobýt na normalizačním režimu jakýkoli ústupek, a pak náhle střih, komunisté utekli od moci a rázem bylo dobojováno, aniž by se jednotliví lidé museli nějak vyprofilovat, projít sebereflexí, obhájit svou pozici. To vedlo k tomu, že tehdy společnost téměř „jako jeden muž“ komunismus odvrhla a zavrhla, ale všeobecné lidské hodnoty, jimiž se zavržení ospravedlňovalo, nesměly vést k přezkoumávání minulosti jednotlivců, ale vlastně ani celého 20. století a ke zpochybnění integrity státu. Jelikož měl pád komunismu „multinacionální“ dimenzi, týkalo se to i jiných států střední Evropy, jejichž postkomunistické režimy budovaly svou legitimitu na odvržení komunistické zkušenosti a svou novou identitu založily na mýtu o zániku komunismu.
Avšak Češi, jak napsala Mayer, nemohli už po roce 1945 „kolaboraci“ s komunismem přisoudit „cizincům“ či „vlastizrádcům“, což způsobilo víc než jinde, že odvržení se týkalo jen komunistické zkušenosti, ale ne předcházející doby. V důsledku toho se minulost u nás používá daleko víc k napadání a nařčení jednotlivců, než k reflexi a pochopení toho, co byl komunistický režim. Hned po revoluci se u nás kdekdo hlásil k antikomunismu, zatímco ve skutečnosti byl vztah většiny lidí ke komunismu ambivalentní (dvojsmyslný). Nejlíp to vystihuje normalizační vtip, že komunista v rodině je jako trabant, všichni se za něj stydí, ale zároveň rádi využívají jeho služby.
Po revoluci jsme změnili název státu, státní znak, přejmenovali místa (například Gottwaldov – Zlín), strhávali jsme sochy, a kromě těchto symbolických aktů jsme se snažili vyrovnat s rozchodem s komunismem jakožto s režimem, systémem hodnot a ideologií. V procesu legislativního vyrovnání se s dědictvím minulosti jsme dokonce spolu s Němci šli z postkomunistických zemí nejdál. Vznikl soubor zákonů k vyrovnání se s minulostí, rehabilitaci obětí, materiálnímu odškodnění, odsouzení komunismu coby systému a ideologie, stíhání „komunistických zločinů“. Avšak zároveň jsme si jako jediní ponechali komunistickou stranu, která se nevzdala ani názvu ani své minulosti. Měli jsme nutkavou potřebu distancovat se od minulosti a současně chtěli zapomenout nebo nám byla minulost lhostejná.
Následkem toho došlo i k takovému paradoxu, že třeba lustrační zákon zakázal vykonávat některé funkce ve státních orgánech a organizacích například estébákům, konfidentům StB, členům LM, tajemníkům orgánů KSČ…, ale nic z toho nebylo na překážku, aby titíž lidé mohli kandidovat do Parlamentu, Senátu, zastupitelstev a třeba i na prezidenta apod. Toho všeho po celou dobu od sametové revoluce vždy využívali a zneužívali „novodobí“ komunisté a ti, kterým se buď stýská po minulém režimu, nebo chtějí zakrýt své role, jaké tehdy hráli. A výsledek? Například instalace „komunistické mlátičky“ Zdeňka Ondráčka do funkce šéfa sněmovní komise pro kontrolu GIBS. Tomu se sice podařilo zabránit, ale marasmus v českém politickém prostoru nadále panuje.
Jaroslav Kvapil
K Nohavicově písni „Počkáme, co řekne“
Navzdory tomu, že mnozí léta pěli chválu na krásu a moudrost zpívané poezie Jaromíra Nohavici, mně se jeho písničky až na výjimky nikdy moc nelíbily. Vadila mi jejich ufňukanost, navíc prezentovaná zpěvákovým unylým projevem.
Jaroslav Kvapil
To se zase vyrojilo morálně čistých lidí
V médiích, hlavně v překabátěném Právu (dříve bolševické Rudé právo) se nyní rozběhla poměrně rozsáhlá kampaň proti prezidentskému kandidátovi generálu v. v. Petru Pavlovi, kterou už dříve vyvolal historik Petr Blažek a další.
Jaroslav Kvapil
Demonstrace za mír! Jakého druhu?
Přát si mír, nejlépe světový, je krásné, přejí si jej všechny krásky soutěžící o miss, a také pan Okamura. Chtít ale mír bez ohledu na okolnosti, totiž tváří v tvář agresi, je buď naivní, nebo výraz kapitulace před agresorem.
Jaroslav Kvapil
Je důležité hledat pravdu jako bloger Větvička
Díky textu Karla Trčálka a přiloženému videu jsem si vyslechl druhý díl rozhovoru novinářky Martiny Kociánové s blogerem, spisovatelem a cestovatelem Ladislavem Větvičkou na Svobodném Universu z 26. února 2019 a bylo to poučné.
Jaroslav Kvapil
Jsme svědky mytologického boje Dobra se Zlem?
Rusko zahájilo agresi (ve své interpretaci speciální operaci) proti Ukrajině mimo jiné prý proto, že se NATO stále víc přibližuje k jeho hranicím a tím Rusko ohrožuje. Zkusím se nyní zamyslet, koho že to vlastně NATO „ohrožuje“.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Poslanci omezí prodej půdy cizincům, změní zákon po havárii na Bečvě
Sněmovna má v pátek na programu vyšší ochranu nejlepší zemědělské půdy, novelu vodního zákona...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
10 nejčastějších podvodů na internetu: Dokážete ochránit sebe i svou rodinu?
V digitální éře, kde technologie proniká do všech aspektů našich životů, se také zvyšuje riziko podvodů. Od falešných e-mailů a inzerátů až po...
- Počet článků 651
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1022x
https://kvaj.blogspot.com