Případ zvolení komunisty Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS otevřel v naší společnosti téměř po třiceti letech znovu otázky vyrovnání se jednotlivců s totalitní komunistickou minulostí.
Je celkem zřejmé, že KSČM navržením Zdeňka Ondráčka na šéfa sněmovní komise pro kontrolu GIBS vypustila „kontrolní balónek“, jímž chtěla zjistit, co si může dovolit a co jí projde. Proto také vybrala velmi kontroverzního člověka, který se jednak v listopadu 1989 jako člen Pohotovostního pluku VB podílel na zmlácení studentské demonstrace, a jednak tím, že svého tehdejšího konání vůbec nelituje a svými současnými názory dokazuje, že jeho komunistické myšlení vězí hluboko v totalitní minulosti. Je jedině dobře, že Ondráček nakonec musel rezignovat a že tohle komunistům neprošlo. On sám také zuřil a zuří celá KSČM. O to mi teď ale nejde.
V souvislosti s „kauzou“ Ondráček, která vyvolala protestní demonstrace, se ale vyrojila po letech řada otázek našeho vztahu ke komunistické minulosti a k působení lidí v rámci totalitního státu. Někteří argumentují tím, že i jiní lidé „sloužili“ totalitnímu režimu a nikdo jim dnes neupírá právo být někam zvolen. Komunisté dokonce operují absurdní demagogickou konstrukcí, že každý, kdo žil a pracoval za bývalého režimu „legálně“, tedy nebyl režimem pronásledován nebo vězněn, vlastně s tím režimem kolaboroval. Navíc prý na zásahu proti demonstrantům v listopadu 1989 nebylo nic špatného, protože proběhl podle tehdejších zákonů (prohlásil to předseda KSČM Vojtěch Filip).
Jako zcela zásadní problém, který i po 28 letech zatěžuje naši současnost, se ukazuje, že sametová revoluce nevymezila „prostor vítězů a poražených“. Vícekrát tento fakt zmiňuje francouzská historička Francoise Mayer, která se znalostí českého prostředí napsala knihu „Češi a jejich komunismus“, jež mapuje českou společnost v prvním desetiletí po sametové revoluci. Vlastně jsme po 17. listopadu 1989 svým způsobem zvítězili všichni a zároveň všichni prohráli. Co je tím míněno?
Pamětníci jistě vzpomenou, jak bylo napřed těžké vydobýt na normalizačním režimu jakýkoli ústupek, a pak náhle střih, komunisté utekli od moci a rázem bylo dobojováno, aniž by se jednotliví lidé museli nějak vyprofilovat, projít sebereflexí, obhájit svou pozici. To vedlo k tomu, že tehdy společnost téměř „jako jeden muž“ komunismus odvrhla a zavrhla, ale všeobecné lidské hodnoty, jimiž se zavržení ospravedlňovalo, nesměly vést k přezkoumávání minulosti jednotlivců, ale vlastně ani celého 20. století a ke zpochybnění integrity státu. Jelikož měl pád komunismu „multinacionální“ dimenzi, týkalo se to i jiných států střední Evropy, jejichž postkomunistické režimy budovaly svou legitimitu na odvržení komunistické zkušenosti a svou novou identitu založily na mýtu o zániku komunismu.
Avšak Češi, jak napsala Mayer, nemohli už po roce 1945 „kolaboraci“ s komunismem přisoudit „cizincům“ či „vlastizrádcům“, což způsobilo víc než jinde, že odvržení se týkalo jen komunistické zkušenosti, ale ne předcházející doby. V důsledku toho se minulost u nás používá daleko víc k napadání a nařčení jednotlivců, než k reflexi a pochopení toho, co byl komunistický režim. Hned po revoluci se u nás kdekdo hlásil k antikomunismu, zatímco ve skutečnosti byl vztah většiny lidí ke komunismu ambivalentní (dvojsmyslný). Nejlíp to vystihuje normalizační vtip, že komunista v rodině je jako trabant, všichni se za něj stydí, ale zároveň rádi využívají jeho služby.
Po revoluci jsme změnili název státu, státní znak, přejmenovali místa (například Gottwaldov – Zlín), strhávali jsme sochy, a kromě těchto symbolických aktů jsme se snažili vyrovnat s rozchodem s komunismem jakožto s režimem, systémem hodnot a ideologií. V procesu legislativního vyrovnání se s dědictvím minulosti jsme dokonce spolu s Němci šli z postkomunistických zemí nejdál. Vznikl soubor zákonů k vyrovnání se s minulostí, rehabilitaci obětí, materiálnímu odškodnění, odsouzení komunismu coby systému a ideologie, stíhání „komunistických zločinů“. Avšak zároveň jsme si jako jediní ponechali komunistickou stranu, která se nevzdala ani názvu ani své minulosti. Měli jsme nutkavou potřebu distancovat se od minulosti a současně chtěli zapomenout nebo nám byla minulost lhostejná.
Následkem toho došlo i k takovému paradoxu, že třeba lustrační zákon zakázal vykonávat některé funkce ve státních orgánech a organizacích například estébákům, konfidentům StB, členům LM, tajemníkům orgánů KSČ…, ale nic z toho nebylo na překážku, aby titíž lidé mohli kandidovat do Parlamentu, Senátu, zastupitelstev a třeba i na prezidenta apod. Toho všeho po celou dobu od sametové revoluce vždy využívali a zneužívali „novodobí“ komunisté a ti, kterým se buď stýská po minulém režimu, nebo chtějí zakrýt své role, jaké tehdy hráli. A výsledek? Například instalace „komunistické mlátičky“ Zdeňka Ondráčka do funkce šéfa sněmovní komise pro kontrolu GIBS. Tomu se sice podařilo zabránit, ale marasmus v českém politickém prostoru nadále panuje.
