K Nohavicově písni „Počkáme, co řekne“

Navzdory tomu, že mnozí léta pěli chválu na krásu a moudrost zpívané poezie Jaromíra Nohavici, mně se jeho písničky až na výjimky nikdy moc nelíbily. Vadila mi jejich ufňukanost, navíc prezentovaná zpěvákovým unylým projevem.

Vnímání poezie a zpívané zejména je ale čistě subjektivní. Je ovšem také pravda, že lidé si na básních a písních cení nejvíc básníkovy imaginace čili fantazie, obrazotvornosti, a přiznejme Nohavicovi, že jeho imaginace je velká. Nebo byla? Nohavicův poslední výtvor nazvaný „Počkáme, co řekne“ (pan prezident USA) jako by svědčil o písničkářově úpadku. 

Úpadku se neubránil ani básník se snad největší imaginací mezi českými básníky všech dob, tedy Vítězslav Nezval. Lze se jen ptát, jak se stalo, že autor úžasné básně Edison, nebo skvělého veršovaného dramatu Manon Lescaut, který se stal v době nacistické okupace naší země oslavou českého jazyka, psal v závěru svého života úplné básnické sračky? Odpověď je celkem snadná – rozešel se s pravdivostí, neboť nejen přitakal diktátorskému režimu, ale ještě ho opěvoval. 

Podobný úpadek postihl asi nyní i Jaromíra Nohavicu, který projevuje příchylnost počínání současného nejodpornějšího diktátora na světě, a sice Vladimíra Putina. Je to zřejmé. Tak netřeba čekat ani, co na to řekne pan prezident USA – snad z toho básníka bolí aspoň pusa, když se mu přetrhla poezie linka a jeho imaginace spinká, spinká, spinká…