Proč se stále bavit o zániku Československa?

Pořad Michaely Jílkové „Máte slovo“ na ČT 1 považuji už dlouho za ničemný. Další jeho díl 10. ledna 2019, v němž se diskutovalo, zda se mělo či nemělo před 26 lety rozdělit Československo, mi můj názor jenom potvrdil.

Máte slovo, které se snaží předstírat, že se v jeho rámci mohou občané nějak vyjadřovat k aktuálním otázkám, nepřinesl do problematiky rozdělení Československa absolutně nic nového ani objevného, což jsem předpokládal. To ostatně nebylo ani možné, i kdyby šlo opravdu o diskusní pořad. Zánik někdejšího Československa je totiž dnes už mrtvé téma a zabývají se jím pouze historici, což je logické, a pak lidé, kteří jeho prostřednictvím dávají průchod svým frustracím.

Není mi jasné, proč Jílková s tímto námětem přišla. Nejspíš potřebovala prezentovat své nové šaty v barvách vlajek obou nástupnických států. Jiný důvod nevidím. Letošní výročí vzniku samostatných států Česko a Slovensko nebylo ani kulaté, ani jsem nezaznamenal, že by se o tom ve veřejném prostoru nějak diskutovalo. Nicméně se chci nyní zamyslet nad některými aspekty problematiky zániku Československa a vzniku dvou národních států. Když může Jílková, proč ne já. 

Chci předeslat, že zánik Československa ukončil vleklé spory a animozity mezi Čechy a Slováky, které tu méně, tu více vybublávaly celou dobu existence společného státu na povrch. Češi a Slováci jsou jednoznačně dva národy s odlišnou mentalitou a rozdílnou historií, v převážné většině však mezi nimi vždy převládalo přátelství. A právě proto byl vznik dvou samostatných států bezproblémový, zcela logický a pomohl vytvořit mezi Čechy a Slováky možná ty nejlepší vztahy v dějinách, protože odstranil veškeré žabomyší rozmíšky. Ukázal také na to, že „československý“ národ byl uměle zkonstruovaný.

Pro jeho hlavního tvůrce Tomáše Garrigue Masaryka byl sice čechoslovakismus přirozený, protože on byl opravdu Čechoslovákem. Zároveň se mu to však velmi hodilo politicky, a i v tom spatřuji genialitu TGM. Bez Masaryka by nikdy Československo nevzniklo, a tak by nemohlo ani zaniknout a nevznikly by dva suverénní demokratické státy Čechů a Slováků. Každopádně je jasné, že spojení Čechů a Slováků do jednoho státu, ba co víc do jednoho národa bylo účelové a ten účel byl bohulibý, neboť oběma národům pomohl nakonec uhájit proti obrovským tlakům samostatnost a nezávislost.

Hlavním argumentem zastánců pokračování Československa je, že se o jeho zániku nerozhodlo v referendu, že ho zosnovali Václav Klaus a Vladimír Mečiar coby premiéři národních vlád a předsedové ODS a HZDS. Toto tvrzení je předně velice zjednodušující, tendence rozdělit Československo byly patrné již od roku 1990 a zejména ze slovenské strany byla v tom směru také podniknuta řada důležitých kroků. A za druhé – což se o vzniku Československa rozhodovalo v referendu? Historie uvádí jako datum jeho vzniku 28. říjen 1918. Jeho vyhlášení bylo velmi spontánní, co vlastně onen den vzniklo, je však otázka, neboť Slovensko se ke společnému státu přihlásilo až 30. října 1918 Martinskou deklarací, za kterou stál hlavně Milán Rastislav Štefánik.

Pokud by ale referendum v roce 1992 leželo Čechům a Slovákům tolik na srdci, proč nijak neprotestovali proti tomu, že nebylo vyhlášeno? Proč neprobíhaly žádné bouře a mohutné demonstrace? Nespíš proto, že většina lidí v obou částech Československa byla s jeho zánikem srozuměna, neboť měli plné zuby pomlčkových válek, dvojdomků a podobných nesmyslů. Odpůrci zániku Československa také často uvádějí, že si ho většina lidí v Česku ani na Slovensku nepřála. Jak to tedy tenkrát bylo?

Výzkum o postojích obyvatel České republiky starších 15 let k rozdělení Československa provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění až v roce 2002 a vyšlo z něj, že v době rozdělování republiky bylo pro rozdělení 22 % obyvatel (6 % spíše a 16 % rozhodně), proti rozdělení 60 % (32 % spíše a 28 % rozhodně) a 18 % nevědělo nebo zaujalo neutrální postoj. Výzkum se však opíral o zpětné sebehodnocení jeho respondentů, což je poněkud problematické. Přitom v roce 2002 považovalo tehdejší rozdělení za správné 43 % (30 % spíše a 13 % rozhodně) a za špatné 46 % (28 % spíše a 18 % rozhodně), 11 % nevědělo. Přitom pouze asi 1 % respondentů změnilo svůj názor na rozdělení k horšímu (z postoje pozitivního k negativnímu), Naproti tomu 15 % respondentů patřilo do skupiny, která byla původně proti rozdělení, avšak po deseti letech již s rozdělením souhlasila.

Z toho všeho vyplývá, že jak jde čas, stále více lidí chápe, že zánik Československa a vznik České republiky a Slovenské republiky byly správné kroky. Zejména Slováci získali poprvé v dějinách svůj vlastní stát a rozhodně si v něm nevedou špatně. Tady jde totiž ještě o jednu věc. Češi považovali většinově už při jeho vzniku Československo jako celek za své, Slováci se s tímto státem však stejným způsobem neidentifikovali. Všimněme si třeba toho, že jednoslovný název Slovensko byl naprosto přirozený, dávno užívaný, kdežto název Česko připadal mnohým divný a řada lidí se s ním nemůže smířit dodnes. Proč? Nikdy se v této podobě dříve nepoužíval. Bylo České království, byly české země, Čechy, ale ne Česko.

Jak dlouho vlastně existovalo Československo? Teoreticky 74 let. Fakticky ale v těch hranicích, v jakých vzniklo za TGM, pouhých necelých dvacet let. Okleštěnou druhou republiku těžko považovat za plnohodnotné Československo. V době od 15. 3. 1939 do 9. 5. 1945 neexistovalo vůbec. A po válce s výjimkou necelých tří let bylo Československo totalitním státem a satelitem Sovětského svazu, navíc už bez Podkarpatské Rusi. Teprve od roku 1990 bylo opět plně suverénním státem, ale už jen tři roky. Tak o co vlastně jde? I pořad Máte slovo ukázal, že přežívající odpůrci zániku Československa argumentují víceméně jen hystericky, fanaticky a uvádějí zcela lživé negativní důsledky jeho rozpadu. Ostatní se tím v podstatě nezaobírají a těší se z toho, že oba státy mají velmi nadstandardně dobré vztahy.