Oslava výročí konce války, nebo ideologický boj?

Debaty a spory kolem 75. výročí konce II. světové války v Evropě odhalily jednak jejich absurditu a jednak, že nyní jde daleko víc o „ideologický“ boj než o vyjádření úcty těm, kteří nás osvobodili od nacismu.

Důvodem je především dlouhá doba 75 let, která uplynula od konce nejstrašnější války v dějinách lidstva. S tím, jak se časy války a osvobození propadají hlouběji do minulosti, kontury událostí se rozostřují a jejich barvy blednou, neboť život jde prostě dál. Ať se kdo chce dnes dušuje svou neskonalou vděčností a úctou rudoarmějcům, ať se zbylí pamětníci zaklínají svou skvělou pamětí, když dnes hovoří o válce a osvobození, mluví z nich spíš více než čtyřicetiletá komunistická propagandistická interpretace tohoto období. 

Druhým důvodem, proč u nás nemůžeme konec války a osvobození prostě jen oslavovat, je, že Československo osvobodila z velké části vojska Sovětského svazu, což znamená, že dnes už neexistující stát osvobodil jiný dnes už neexistující stát. Přitom Sovětský svaz vznikl na základě stejně nenávistné a vražedné ideologie jako byl nacismus, byl jí ovládán, a naopak ji vnutil téměř všem zemím, které osvobodil od nacismu a následně z nich učinil své vazaly.

Rusko je největším nástupnickým státem Sovětského svazu, který se naoko tváří jako svobodný a demokratický. Pokud by Rusko takové skutečně bylo, otevřelo by archivy a podílelo by se na vykreslení co nejpravdivějšího obrazu historie zejména II. světové války a okolností, které k ní vedly, i etapy, jež následovala. Také by nemuselo obhajovat všechny činy, které se odehrály za sovětského období, ani jejich protagonisty, všechna rozhodnutí sovětských pohlavárů. 

Svobodnému a demokratickému Rusku by tedy nemusela vadit ani odstraněná socha Ivana Koněva kdesi v pražské části Bubeneč. Byl to přece sovětský, a ne ruský maršál (ač národností Rus byl) a přinejmenším kontroverzní postava. Svobodné Rusko a jeho stoupenci by mohli v zájmu objektivity hodnotit v pozitivním i negativním směru, jak si rudoarmějci na osvobozených/dobytých územích skutečně počínali. Rudá armáda byla přece vojskem Sovětského svazu a ne Ruska, a stejně jí nikdo nemůže upřít největší podíl na porážce Německa ovládaného zrůdnou, nenávistnou a vražednou ideologií nacismu.

Jenže Rusko, zejména jde-li o II. světovou válku, se otevřeně hlásí k sovětské minulosti, a to docela důsledně. Hlásí se k totalitnímu státu i jeho praktikám a je smutné, že v České republice nachází poměrně dost těch, kteří mu nejen přizvukují, ale jsou i ochotni popírat zjevná fakta. V zájmu svobodného a demokratického Ruska by mělo být, bez lakování narůžovo nebo načerno, co nejpravdivěji zhodnotit svou roli v období před, v průběhu a po II. světové válce, tím tuto kapitolu uzavřít a při dalších výročích už jen s čistým štítem oslavovat velké vítězství nad nacismem.

Jenže Putinovo Rusko potřebuje cítit svou „velikost“ a také se nikdy nevzdá svých imperiálních zájmů. Musí proto stavět na mýtech velkých vítězství a hrdinské minulosti. A co jiného má než Velkou vlasteneckou válku? Proto je tak háklivé na jakýkoli náznak „znevážení této hrdinské minulosti“. To přichází ovšem velmi vhod těm lidem v Česku, kteří mají zájem na rehabilitaci naší normalizační minulosti a tím i rehabilitaci vlastního konání a vlastních postojů v té době.

V souvislosti s uvolňováním pandemických opatření a potvrzením převahy hnutí ANO v posledním volebním průzkumu napsal jeden zdejší bloger, že se náš život obřími skoky normalizuje. Reagoval jsem na to v diskusi – ANO, už tu máme zase normalizaci. Nyní jen doufám, že jsem použil nadsázku.