Nezměrná oběť Jana Palacha

Padesáté výročí šokujícího činu a tragické smrti Jana Palacha (upálil se 16. ledna a na následky toho zemřel 19. ledna 1969), je příležitostí zamyslet se nad souvislostmi otázky, proč něco tak neuchopitelného a nezměrného učinil?

Jan Palach – do svého sebeupálení veřejnosti neznámý člověk, po kterém nezůstalo ani žádné dílo a místo odkazu obrovské memento – řekl 17. ledna 1969 v rozhovoru s MUDr. Zdenkou Kmuníčkovou z kliniky popálenin mimo jiné, že Jan Hus také zemřel na hranici. Těžko říct, co tím přesně mínil. Lze se jen domýšlet, že Jan Palach viděl sám sebe jako bojovníka za pravdu, který je za tento vznešený cíl podobně jako Mistr Jan Hus ochoten zemřít v plamenech. Pokud to Jan Palach vnímal skutečně takto, byl to jeho tragický omyl. Nyní v parafrázi znovu připomenu, co jsem zde napsal před třemi lety.

„Jan Hus bojoval za nápravu církve a za čistotu víry a jelikož se tenkrát moc církevní kryla do značné míry s mocí světskou, tedy i za nápravu pořádků světa. Jan Palach nebojoval vůbec. On – jak svítí opravdová pochodeň na cestu – posvítil do tmy bloudění lidí a doufal, že je probudí z letargie. Jan Hus se i za cenu života odmítl vzdát svého poznání, pravdy, pokud jej nedokázali přesvědčit, že se mýlí. Byl tak svým způsobem přístupný diskuzi, pochyboval. Palach nepochyboval a žádnou diskusi nepřipustil. On zazářil v patetické velikosti svého činu a za cenu života daroval lidem světlo. Neptal se, zda o to „obdarovaní“ stojí a jestli za to stojí. S Husem můžeme i přes propast staletí souhlasit, nesouhlasit či polemizovat. Palachův čin stojí mimo veškerá hodnocení.“

Jan Hus se nerozhodl zemřít na hranici, on byl upálením potrestán v souladu s tím, jak tehdejší moc trestala provinění, která kazatelovi přiřkla. Jan Palach zvolil krutou smrt sám a dobrovolně, neboť zřejmě došel k přesvědčení, že je nutné vykonat něco, s čím okupanti ani domácí představitelé moci nepočítali. Nejspíš proto hovořil o svém činu jako o akci. Na Janu Palachovi nejsou mimořádné jeho myšlenky ani hnutí mysli, ale pouze jeho vrcholná oběť, která byla v době a místě, kdy a kde ji podstoupil, činem s ničím nesrovnatelným.

To, že čin Jana Palacha nelze s ničím srovnat, je sice v rozporu s faktem, že se k němu inspiroval i sebeupálením Poláka Ryszarda Siwiece, který se k tomu odhodlal v září 1968 na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Hned to ale vysvětlím. Ryszard Siwiec (Ryšard Šivěc) byl totiž téměř šedesátiletý muž, který měl svou minulost, třeba za II. světové války byl spolupracovníkem odbojové Zemské armády (AK – Armia Krajowa), takže odpor vůči ozbrojeným agresím měl jaksi v krvi. V poselství před sebeupálením, které namluvil na magnetofonovou pásku, také obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat další světovou válku. 

Nic takového ale nelze vysledovat v Palachově minulosti. On i po činu zřejmě stále věřil v socialismus. Ledacos napovídá i jeho vysvětlení, proč se stal živou pochodní, které potvrdil i ve zmíněném rozhovoru na klinice popálenin. Chtěl dosáhnout „pouze“ zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, což byl deník vydávaný sovětskými okupanty. Někomu se může zdát, že jsou to malé cíle. Pro Palacha však byly svaté. Svědčí o tom, že mladík Palach věřil svým ideálům tak opravdově, jak jen opravdově věřit lze.

Když se ho lékařka Kmuníčková ptala, proč to udělal, odpověděl – „jo, tak to už je moje věc“. Když chtěla vědět, jestli bude mít následovníky, řekl, že je to možné, že bude záležet na tom, jak zareagují představitelé státu a strany (míněno komunistické, kdyby si někdo nebyl jistý, o jakou stranu šlo). Z toho je patrné, že byl Jan Palach vážně čistá duše, člověk s čistým štítem a s čistým srdcem. Je to natolik pravda, že se za celé půlstoletí nikomu nepodařilo jeho čin zpochybnit, připsat mu nějaké vedlejší motivy, nebo že byl k němu někým sveden. A že se o to komunisté za normalizace sakra snažili.

Den po smrti Jana Palacha, 20. ledna 1969 vystoupil v televizi básník Jaroslav Seifert, pozdější laureát Nobelovy ceny, který v závěru svého naléhavého projevu řekl: „Ani vy studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste si sami zvolili. Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že se naše věci dají vyřešit jenom hned a že se řeší jenom tady. Máte právo udělat sami se sebou, co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se!“ Seifert si zcela určitě nemyslel, že by se všichni hodlali zabít a svými slovy se především snažil zabránit dalším obětem. 

Avšak v souvislosti se sovětskou okupací Československa jich několik ještě bylo. Druhou pochodní byl mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý, který se upálil v Plzni 20. ledna 1969 (zemřel 25. ledna 1969), další student Jan Zajíc z Vítkova na Opavsku, který se upálil na Václavském náměstí v Praze 25. února 1969 právě v den 21. výročí komunistického puče v únoru 1948. Následoval Evžen Plocek, který se upálil 4. dubna 1969 v Jihlavě (zemřel 9. dubna 1969). Nelze zapomenout ani na maďarského učně Sándora Bauera, jenž se upálil 20. ledna 1969 na protest proti sovětské okupaci Československa a z lásky k maďarské vlasti před vchodem do budapešťského Národního muzea (zemřel 23. ledna 1969).

Palachovo sebeupálení, ani několik dalších živých pochodní však každopádně nepohnulo komunistickou moc vůbec k ničemu. Pár dní, možná pár měsíců po Palachově smrti se o tom všem vyjadřovali s určitým respektem, pak ale „konali“ dál podle bolševických not z Moskvy a v duchu svých vlastních zájmů a ambicí. Ba co víc, za pomoci násilí a různých hrozeb přiměli většinu lidí k podobnému jednání, až se zdálo, že Palachova oběť byla marná, zapomenuta a světlo jeho pochodně zhaslo. Normalizační moc zakázala i píseň „Ticho“ mého dávného kamaráda písničkáře Bohdana Mikoláška, již složil pod dojmem z protestní stávky, která se v souvislosti s Palachovým sebeupálením konala v Praze na Václavském náměstí. 

V písni její autor zpívá – zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít... Ptá se – proč jen ten oheň tolik stál…, a také – proč lidé začnou myslet na život, až když jim před očima umírá? Dále připomíná – to proč, to proč, to proč, to dotírá. A nakonec vyzývá – to ticho, to ticho tiše mluvící ať dál a dál vypráví… Právě o to jde úplně nejvíc, aby Palachova oběť vyprávěla. Význam té oběti nemá smysl posuzovat z morálních hledisek. Je symbolická. Projevilo se to naplno při takzvaném Palachově týdnu v roce 1989 u příležitosti 20. výročí jeho upálení. Palachův týden odstartoval události, které vedly k pádu komunistického režimu u nás.

A dnes? Zkuste se podívat na naši současnost, na to, kdo nám vládne, jak se komunisté opět derou k moci právě z hlediska živé pochodně Jana Palacha. Nebo se snad opravdu obětoval pro lidi, kteří o to nestáli a nestojí, kteří za to nestáli a nestojí? Palach se obětoval kvůli svobodě projevu, dá se říct. To je jistě hodnota, kterou bychom měli dobře střežit. Moci bez hrozby postihu napsat či říci, co cítím, projevit svobodně a beze strachu svůj názor patří k základním právům člověka. V minulosti bylo toto právo lidem často upíráno. Dnes ho máme v takové míře, jakou si Palach nedovedl představit. Tedy zatím. A k čemu ho ale často využíváme?

Zdroj: YouTube