Na útěku

Prchá před nimi starou továrnou. Běží rychle a oni za ním. Proč ho honí? Proč před nimi utíká? Neví. Nemůže o tom přemýšlet. Stále mu dýchají na záda. Pořád ta šedá betonová zeď. Za rohem snad budou dveře.

Jen další ulička. Plno odpadků a harampádí. Slyší je dupat. Konečně díra po vratech. Prudce zabočí. Schová se za stěnou. Nemůže tu zůstat. Najdou ho. Ale kam? Uvidí železné točité schodiště.
     
Rozběhne se nahoru. Kovová ozvěna jeho kroků. Prozradí ho. Už mu zase jsou v patách. Namáhá svaly. Lapá po dechu. V nohou má křeče. Jsou blíž a blíž. Schody končí rezavými dvířky. Rozrazí je. Za nimi tmavá chodba.
     
Poslepu vyrazí do neznáma. Další dveře a veliká prostora plná lidí. Vypadají uboze a místnost zchátrale. Na co čekají? U stěny lavice. Za ní hromada celt. Odstrčí sedící lidi. Zahrabe se do haldy. 
     
Už tu jsou oni. Tmavošedé uniformy. Mají samopaly. Pokřikují na sebe. Nerozumí jim. Před okem díra v celtě. Může je pozorovat. Neurvale vrážejí do lidí. Hledají ho. Jeden samopalem pokyne lidem na lavici, ať vstanou. Začne se prohrabávat celtami. Brzy toho nechá. 
     
Objeví se jiný. Jde najisto. Bajonetem odhrne cíp celty. Dívá se mu přímo do obličeje. Má dívčí tvář a chladné modré oči. Mlčky a nehnutě na něj civí. Přikryje mu opět celtou hlavu. 
     
Srdce mu buší až v krku. Proč ho nechal být? Stále se schovává. Lidé volají. Chlapi se samopaly jsou pryč. Konečně vyleze. Bez zájmu davu zmizí. Beznadějná čekárna je už za ním. Chodba vede k točitému schodišti. Je kamenné. Stoupá vzhůru. Netuší, kam jde. Zase je uslyší. Ženou se za ním. Přidá na tempu. Nemůže nabrat rychlost. Už ho málem mají.
     
Uvidí ve zdi niku. Skočí do ní. Nehybně stojí. Snad si ho nevšimnou. Probíhají v řadě kolem. Poslední dva se před ním zastaví. Jeden na něj ukáže. Rozchechtá se. Něco si povídají. Nerozumí jim. Druhý, ten s dívčí tváří a chladnýma modrýma očima, do prvního šťouchne. Oba odejdou. Už podruhé ho zachraňuje. Proč?
     
Sleze z niky. Znovu stoupá po schodech. Proč jde za nimi? Proč ne dolů? Musí jít. Ze schodiště vyjde na terasu. Dlouhý stůl s modrým ubrusem. Na něm plavovlasá dívka s chladnýma modrýma očima. V tureckém sedu. Vždyť je to ten s bajonetem. Vždyť je to Zdenka. Jeho dávná láska. Ptá se, co tady dělá. Zdenka se jen usmívá. Její obličej září.
     
Říká, že ji tenkrát miloval. Že se s ní chtěl milovat. Zdenka odpovídá, ať ji miluje teď. Už jí objímá. Svléká. Nechá ho. Už je v ní. Zdenka je netečná. On se snaží. Ona se hlasitě směje. Ledově se směje. Zní to jako kvokání. Dělá, co umí. Stále jen apatie. Pořád ten hnusný smích. Už to nevydrží. Udeří. Její tělo ochabne.
     
V očích má slzy. Bere Zdenku do náručí. Míří s ní do bezpečí. Za dveřmi čekají dva obrovští pavouci. Trůní v protějších rozích. Metrové nohy. Jsou zhulení. Ví to. Mají chladné modré oči. Vypadají zhuleně. A ty jejich sítě. Vyplňují celou místnost. Jsou tak schizofrenní. Vlákna tvoří bizarní obrazce. Až přechází zrak. Jak projít na druhou stranu? 
     
Zaslechne zvuky běhu. Oni se zase blíží. Musí dál. Vykročí do sítí. Rozestupují se. Jedna. Druhá. Třetí… Pavouci se tváří pobaveně. Zhuleně ho pozorují. Všechny sítě se rozestoupily. Je na druhé straně. Zády odtlačí dveře. Betonová plocha bez zábradlí. Kouká do bílého nebe. Položí Zdenku na zem.
     
Mír kolem. Oddechne si. Unikl. Vzápětí slyší lomoz. Zase oni. Beztvarý hluk. Mění se v zoufalý křik. Žalostné kvílení. Pronásledovatelé padli do divných sítí zhulených pavouků. Nastane ticho. Velká úleva. Hledí na nehybnou dívku. Vypadá tak klidně. Ale ty modré oči… Ty vytřeštěné chladné modré oči! Ty jeho mrtvé modré oči!