K čemu jsou lidé na světě?

Před dvěma a půl roky jsem se zde vysmál pohoršení ministerstva školství, genderových aktivistů a „pokrokových“ umělců nad básničkou Jiřího Žáčka „Maminka“ v čítance pro druhé třídy. Teď přišel impulz, abych se k problému vrátil.

Básničku Maminka mi připomněla Markéta Šichtařová, která ji ve svém blogu uvedla jako příklad, že i nás se týká genderové a jiné politicky korektní blbnutí nových liberálů, a to v souvislosti s tím, že ta básnička „před časem nadzdvihla české feministky, podle nichž básnička buduje genderové stereotypy“. Zkusil jsem se nad problémy kolem básničky zamyslet znovu a teď vás seznámím, k čemu jsem dospěl.

Nejdřív ale uvedu čítankovou básničku Jiřího Žáčka:

K čemu jsou holky na světě? 
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký. 
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku. 
Proto jsou tady maminky, 
aby náš svět byl v pořádku.

Komu se na ní něco nezdá? Vždyť je to hezká básnička, řekne si kdekdo. Jiří Žáček má však v téže sbírce, kde vyšla básnička „Maminka“, i jinou básničku:

Páni kluci jsou tu k tomu, 
aby svět byl veselý. 
Vystartují ráno z domu, 
jako když je vystřelí. 

Nevydrží chvíli v klidu, 
píšou na zeď, kdo co je, 
prozkoumají Antarktidu, 
promění se v kovboje. 

Na potoce staví jezy, 
loví lvy a vorvaně, 
vymýšlejí vynálezy, 
chytí hvězdu do dlaně. 

Neleknou se blesku, 
hromu, nevadí jim mráz a led. 
Páni kluci jsou tu k tomu, 
aby se svět točil vpřed.

Na první přečtení je to rovněž hezká básnička. Nicméně dnes, s odstupem dvou a půl let od mého posměšného blogu, bych Žáčkovy básničky ani o holkách ani o klucích nikam do čítanek nedával. Genderové stereotypy jsou mi lhostejné. Jistěže většina holek, až dospějí, budou maminky, ať si o tom kdokoli myslí cokoli, a jako takové budou hladit své děti, číst jim pohádky… Je jasné, že se většina kluků chová podobně, jak to Žáček popsal… Jde ale o něco jiného.

Všimněme si toho, že básník se v případě holek vůbec nezmiňuje o jejich dětství a rovnou přejde až k jejich dospělosti, které pak věnuje zbytek básničky. V případě kluků zase píše pouze o jejich dětství a čím by se měli stát v dospělosti, se vůbec nezabývá. Původní otázka je přitom v podstatě stejná – k čemu jsou na světě holky/kluci, i když u pánů kluků není výslovně uvedena.

Takže si to shrneme. Podle Žáčka jsou holky na světě, aby dospěly, porodily potomky, staraly se o ně a zajišťovaly, aby svět byl v pořádku. Kdežto kluci jsou na světě nejspíš proto, aby nikdy nedospěli, stále si hráli, případně něco objevovali, zkoumali a vynalézali, ale řádný běh světa nechali na ženách. V básničkách není ani náznak toho, že by kluci jako muži měli převzít nějakou odpovědnost, být svým ženám oporami, starat se o své rodiny, zabezpečovat je a chránit... No já tedy nevím, být však ženou, dost by mě něco podobného štvalo.

Avšak i kdyby to Jiří Žáček vylíčil takto tradičně, jak jsem naznačil, feministkám by se to nelíbilo. Dnes chce i většina žen dělat kariéry, bavit se, sportovat, objevovat, vynalézat, zkoumat, a ne být jen uvázané k rodině, genderové stereotypy by odstraněny nebyly. To je mi však úplně jedno. Problém těch básniček je zcela někde jinde. Jiří Žáček ani kdokoli jiný totiž ve skutečnosti neumí odpovědět na otázku – k čemu jsou na světě holky/ženy, kluci/muži, ba ani lidé obecně. To neví nikdo.

Zmíněné Žáčkovy básničky, ač se to nezdá, se totiž ptají po smyslu lidské existence. A snaží se na otázku, kterou se už tisíce let marně pokoušejí rozlousknout ti nejmoudřejší filozofové, malým dětem přinést odpověď prezentovanou nenáročným způsobem, aby to jejich „malinké“ hlavičky byly schopny pobrat. Nemám nic proti tomu, aby básník Žáček psal a vydával podobné vcelku milé básničky. Proč by se ale právě jeho představy o tom, k čemu je kdo na světě, měly malé děti ve školách učit jako ty správné? Kromě toho Jiří Žáček těmito básničkami naběhl feministkám přímo na vidle.