Góly jsem dával výhradně hlavou (povídka)

Na zelené trávě svítí bílé linie, jak ve staré fotbalové hymně, na trávě já ve světle reflektorů, jako nějaký Pelé, Maradona nebo aktuálněji Ronaldo, tribuny šílí nadšením – to je sen kdejakého kluka, ale můj sen to nebyl nikdy.

Fotbal jsem měl sice vždy rád a líbí se mi pořád, ale ne ten vrcholový profesionální, který je dávno víc než sportem byznysem, v němž se točí velké prachy a hráči se často chovají jako nabobové. V mladých letech však, to mi bylo asi čtrnáct, jsem fandil i velkému fotbalu, chodil na zápasy Sparty a Dukly Praha a sám se pokoušel nastartovat vlastní kariéru v této míčové hře. Jenže ne na trávě před tribunami plnými diváků a pod reflektory, ale na škvárovém hřišti, kam mimo hráče a trenéra nikdo nikdy nezabloudil. Trénoval jsem pilně a při utkáních seděl na lavičce, zatímco můj tým prohrával jeden zápas za druhým. Tedy žádná nadějná perspektiva pro mou profesionální fotbalovou dráhu.

A pak to přišlo. Trenér mě poslal do hry za stavu 0:3 v náš neprospěch. Asi se domníval, že už tím moc zkazit nemůže. Zhruba deset minut jsem lítal po pravém křídle jako blázen, ale s balónem se nepotkal, nikdo mi ho ani nenahrál. Až konečně se jeden spoluhráč nad mým osudem asi ustrnul, poslal mi na půlku míč a já se s ním rozběhl k soupeřově brance. Utíkal jsem sám, přede mnou nikdo, jen jeden protivníkův obránce mi supěl na zátylek. Dal jsem do běhu všechno, málem přitom vydechl naposledy, takže mě nedohnal a já dorazil i s balónem k velkému vápnu. Byl jsem ale tak vyčerpaný, že jsem neměl vůbec pomyšlení vyběhnutého brankáře obejít ani snad prudce vystřelit. Pokusil jsem se tedy aspoň strčit kulatý nesmysl šourákem do sítě mezi rozkročenýma nohama gólmana.

Brankář můj trapný záměr lehce vystihl a napálil balón šílenou bombou pryč od brány, ale v dráze jeho střely se nacházela moje hlava. Míč plný škváry mě asi z metru trefil přímo do ksichtu a byla to pumelice jako z děla, až to zadunělo a hlava se mi zvrátila dozadu. Nejvíc to odneslo pravé oko, na které jsem pak skoro neviděl a kousky škváry z něj lovil až do večera, ale spoluhráči řvali gól, jásali a objímali mě. V té chvíli mi došlo, že balón odražený od mé hlavy brankáře přeloboval do sítě.

Gól způsobil, že se náš tým probudil, jakoby ho někdo polil živou vodou. Spoluhráči se čím dál nebezpečněji tlačili před protivníkovu branku, žádný balón pro ně náhle nebyl ztracený, zatímco já poklusával po pravém křídle a mrkal ve snaze vyplavit z oteklého oka řezající částečky škváry. Potom jsme měli kopat roh a všichni naši i soupeřovi hlavičkáři se shlukli v šestnáctce v očekávání centru. Zabloudil jsem tam také, kdyby se míč náhodou dostal až ke mně. Spoluhráči se kop od praporku povedl parádně, avšak všichni hlavičkáři a také soupeřův brankář letící balón podskočili, ten mi dopadl kolmo z vrchu na hlavu, jakoby mě chtěl zatlouct do země, odrazil se prudce vzhůru a pak se snesl mezi břevnem a marně se natahující gólmanovou rukou do brány a opět se odrazil zespodu do horní sítě. Spoluhráči jásali nadšením.

Stav 2:3 už byl pro nás veselejší, jenže teď zase soupeř přitlačil nás, aby nedopustil zvrat v utkání. Mě si protivníkovi hráči kdovíproč najednou pečlivě hlídali. Asi se domnívali, že mě náš trenér nasadil jako nějakého žolíka. Brzy jsme potom dostali gól, hned nato další a bylo po nadějích. Když se naši dostali k míči, okamžitě letěla přihrávka na mě, ale já už si štěstí v zápase vybral. A když se mi jednou podařilo skluzem na jedné noze vypíchnout protihráči míč, druhý mi holení obrátil koleno natažené nohy na druhou stranu. Bolestí mi vyhrkly slzy do očí, z pravého se vyplavila skoro všechna škvára, ale já se složil a na zemi se svíjel jako nějaký pitomý had.

Spoluhráči mě odvlekli na střídačku, po zápase trenér odvezl na chirurgickou ambulanci a než jsem tam dostal na nohu sádru od kotníku ke kyčli, dmul jsem se pýchou, že jsem se svou nevysokou postavou vsítil dva góly hlavou. Za čtrnáct dní šla sádra dolů, další dva týdny jsem se to snažil rozchodit, pak jsem zase začal lehce trénovat a mezitím skončila fotbalová sezóna. Přes prázdniny mě zájem o soutěžní fotbal opustil a v další sezóně jsem už na tréninky nechodil, čímž zhasla má slibně se rozvíjející kariéra profesionálního fotbalisty. 

Ze sportovních aktivit mě pak zaujala chůze na chůdách. Dokonce jsme na nich hráli s kamarády na chatě ve dvojicích fotbal, což mě bavilo hodně. Fotbal na chůdách ale není ani olympijská disciplína, ani se v něm nepořádají žádné soutěže a vlastně to vůbec není sport, aspoň co vím. Později jsem ještě málem hrál druhou ligu v softballu. To bylo v době, kdy naši první softballovou ligu vyhrávalo družstvo velvyslanectví USA. Řada mých spoluhráčů však místo toho, aby nastoupila k rozhodujícímu zápasu kvalifikačního turnaje, šla na pivo a když jsme utkání prohráli, dorazil jsem za nimi a tam jsem v pěnivém moku utopil poslední zbytky mé zářivé sportovní dráhy.