Přes všechnu tragičnost pro Čechy zničujících let 1419 až 1434 nepostrádají některé epizody z období husitských válek jistou komickou příchuť.
Po pražském převratu v r. 1421 se autoritativním vládcem Starého i Nového Města stal bezskrupulózní militantní fundamentalista Jan Želivský. Jeho bezohledné politikaření se brzy začalo zajídat nejen pražským katolíkům, ale i kališnickým řemeslníkům a kupcům. Ale zatímco muži sklonili hlavy a mlčky Želivského mocenskou a věroučnou normalizaci trpěli, jejich polovičky byly jiného názoru. Novoměstské ženy daly hlavy dohromady, sepsaly stížnost a vynutily si přijetí na radnici. " Tu čtla jedna panna list we jménu wšech sepsaný." Ženy si stěžovaly na vyhánění slušných a oblíbených kněží Želivského pohůnky, ale také na neplnění slibů a povinností, pro něž byla rada zvolena. A zvláště pak:" Také prosíme vás, když svoláváte jednání rady, abyste nesvolávali toliko ty, kteří drží s vaší stranou."
Konšelé zůstali jako opaření a zpočátku reagovali zmateně. Požádali dámy, aby se rozdělily na dvě skupiny - svobodné zvlášť a vdané zvlášť. Ženy se ovšem odmítly rozdělit. Nato žádali konšelé, aby jim byl přečtený stížný list odevzdán. Ženy opět a zcela správně odmítly - podle tehdejších zákonů byla stížnost platná, pokud byla " čtena a slyšena". Konšelé vzteky bez sebe chtěli ženám vyrvat petici, ty se však nedaly a list uchránily. Nakonec konšelé odešli a revoltující ženy zamkli v radní síni v naději, že si svou stížnost rozmyslí. Nerozmyslely. Po dvou hodinách konšelé rezignovali, vězněné měšťky propustili a nezbylo jim než strpět, aby stížnost byla vyhlášena a projednána veřejně.
Jinou událostí s příměsí černého humoru bylo nepovedené tažení Pražanů proti Zikmundovi z Vartenberka na podzim1428. Vojsko ovšem daleko nedošlo. Při neopatrném zacházení s kuší jakémusi panošovi jeho zbraň spustila a omylem zasáhl do zad velitele výpravy, jinak málo známého hejtmana Rameše Rozvodu ze Stakor. Vojsko nějakou dobu přešlapovalo a když bylo zřejmé, že hejtman Rozvoda je mrtev, vrátili se vojáci zpět do Prahy. O inteligenci i bojovém umění takové soldatesky si stěží můžeme dělat iluze.
Ještě hůře pochodila kališnická armáda, která se na podzim 1431 vydala na "vinobraní" do Rakouska. Dokonce ani autor důstojných historických děl prof. Fr. Šmahel se neubránil jistému humornému nadhledu, když napsal:" Urození spojenci východní části hradišťsko-táborské domény dostali zálusk na výborné rakouské víno a v příhodném čase si pro ně vyjeli s mnoha desítkami vozů". Velitelem výpravy nebyl nikdo jiný, než proslulý válečník Mikuláš Sokol z Lamberka a s ním i jiní protřelí bojovníci-Arnošt Leskovec na Humpolci, Jan Kamarét ze Žirovnice, Sezima z Kunštátu a Jevišovic, jakož i bratr Mikuláše Sokola Jaroslav. Ale jak konstatuje dále již zmíněný historik, ty tam byly doby, kdy husité svými bleskovými výpady uváděli nepřítele ve zmatek. Dolnorakušané snad v tušení možného husitského nájezdu zorganizovali domobranu a jejím vedením pověřili mimo jiné znojemského hejtmana Jiřího Launa a Lipolta Krajíře z Krajku. Zatímco Mikuláš Sokol se zachránil nepříliš hrdinsky útěkem, jeho spolubojovníkům se vedlo hůře - podle kronikáře jich padla pětina, což lze jen velmi zhruba odhadnout asi na 1000 mrtvých. I zde vylákali Rakušané Čechy předstíraným ústupem a následným úderem skrytě přesunutých záloh bitvu rozhodli ve svůj prospěch.
